Kdo jsi?

22. června 2018 v 15:43
Snažíš se prázdné místo v srdci zacpat materiálem. Nakupuješ, abys utekla smutku. Aby tě nepokořil, utřeš slzy a vytáhneš kreditku. Její hodnota je nevyčerpatelná a vnitřní prázdnota s ní.

A snažíš se ubytovat a nebejt smutná a vzít si prášek a zavolat babičce. Počkat na přítele, až se ozve. Počkat, až budu zase součástí jeho života. Počkat, protože čekám na pozornost.

Image de green, plants, and statue

Jsem jen střípkem v životě jiných ale jiní jsou mou rovnicí, do které vkládám svoje vlastní úlomky. Na nich závisí a díky nim stále funguje můj svět.
Pro ně jsem rybkou v oceánu, pro mě jsou oceán, moje životní prostředí a můj vzduch, ale ten oceán se poslední dobou zmenšuje, až z něj jednou zbyde zahradní bazének.

Udusím se nafouknutou gumou pozornosti, bez které nemůžu být. Pozornosti, která je limitovaná vteřinami, místy, okolnostmi, a rozmary jiných lidí.

Namísto svobodného obzoru mne bude do kostnatých boků tlačit hrana onoho bazénu, přestanu jíst, abych se přizpůsobila jeho velikosti. Přestanu spát, abych nepromeškala okamžik pozornosti. Jestli se probudím do dne, kdy nejsem pro ostatní, nemá ten den smysl. Vytrhnu ho z kalendáře a bude tam prázdné místo. Nebo pět.

Sžívám se sama se sebou a je těžké se vyplést z vlastní poraženosti. S hlavou vzhůru přiznávám, že mě moje pocity drží pevně semknutou jako nějaká popínavá rostlina.

A pak je mi vždy na chvíli líp.
 

Vyjde to až napodruhé

11. května 2018 v 11:53 | Ria |  oduševnělé řeči
Měla bych psát seminárku, přesněji seminárkY, ale nějak nemám to správné inspirační flow. Ten flow? Kdo ví.

Image de anime, kawaii, and love

Hledám si novej byt, proč? Se starým se loučit nechci. Je mu 8 měsíců, tedy osm měsíců v mý přítomnosti. Mám ho ráda, měla jsem spostu snů a představ, když jsem se tam stěhovala. K těm představám jsem zapomněla připočítat svoje spolubydlící, kteří, jak se poměrně brzy ukázalo, řvou, na mě, jsou nepžíjemní, jejich pohled dokáže otrávit celej den a radši bych škrábala sporák celej den, než poslouchala jejich monology.

Nepřizpůsobivá? možná. Jdu se nadejchat čersvého vzduchu, když nemůžu vydržet v jednom místě s lidmi, co měli takovej amok z hrnku ve dřezu, že mi to psali přes messenger do školy.

No nic, jdu se vrátit k práci. Zbývá mi asi 10 minut času na frenetické listování akademickými pracemi.

tak komplexní, že snad ani nevím

1. listopadu 2017 v 10:49
Naštvala jsem se na přítele, že nedorazil na jednu akci hned, jak původně přislíbil. (ano, mám přítele)
Brečela jsem a obrečela všechna ta nedorozumění, co jsme spolu kdy měli. Kamarádka mě držela kolem ramen a utěšovala (díky T., miluju tě). Pak jsem přišla zpátky, podívala se na něj... a zjistila, že je to všechno moje vina.

Ano, čtete správně, mojí oblíbenou kratochvílí je rozvracení vlastních vztahů.
Image de love, couple, and wine
Vlastně je to něco, k čemu jsem se dostávala postupně, je težký pochopit, kdy to začalo. Jedno je jisté - takhle prominentní to dřív nebylo.

Já vždycky říkám, že "základem všeho je komunikace", ta záhadná 'komunikace' je zároveň pravděpodobně mým nejoblíbenějším, nejnadužívanějším slovem, modlou, univerzální radou na otázky života, vesmíru a tak vůbec...

Tak proč se tím sakra neřídím?

Slečna Maria jako by sežrala zeměkouli, pokud jde o problémy ostatních, vím, co by měli všichni dělat, jak postupovat. Ale pak se mě M. zeptá, ať řeknu, co je špatně a já slyším sama sebe zahřmít: "Nech mě bejt!" Otočím se k němu zády, zírám do blba, ani se nesnažím potlačovat slzy. A jestli si panebože nevšimne, že pláču, co je to proboha za přítele?

No jo, jenže až se mě zeptá (a on se vždycky zeptá, i když ne vždy úplně šetrně), co se děje, tak buď mlčím, vyčítavě na něj koukám, a nebo (moje nejoblíbenější) se zvednu a jdu pryč. Je tohle snad komunikace?

Napsat tohle, vůbec tady takové téma nakousnout, není pro mě vůbec lehké. Jak si také přiznat, že ne on je 'ten hajzl', kterýmu je 'úplně jedno, jak se cítím', ale úplně stejně citlivá bytost, kterou jsem nesčetněkrát bodla svými 'dej mi pokoj' a 'ozvu se, slibuju' a 'dělej si co chceš, je mi to šumák'. Zjistit, že jsem ho mohla taky něčím ranit, že on taky vycítí, když se distancuju a nechci s ním mluvit a chci radši být nešťastná se svým chytáním se za slovo a trápením, že mám člověka, který se odvážil mi dát upřímnou, leč ne vždy milou, odpověď, bylo jak objevit Ameriku.

Je to asi obzvlášť težký, ve chvíli kdy se zdá, že je ten druhý pro nic zanic útočný a "zlý", změnit perspektivu a říct si, jak se asi cítí ten "zlý a necitlivý" člověk, kterého mám naproti? Jak on vnímá celou tuhle absurdní situaci?

A třeba pochopíte, tak jako já (fakt lepší než Einstein tyjo), že vaše společná situace vznikla z toho, že jeden o něčem nemluvil, načež druhý nějak zareagoval, načež si to první nějak vysvětlil a postupoval podle toho, načež druhému přišlo, že po tý první věci už je tohle fakt jasná známka toho, že ho ten první nemá rád... a místo prohození několika upřímných vět a objetím na usmířenou chodí oba po světě a vyprávějí lidem, kteří jsou defaultně na jejich straně, jaký je ten druhý umíněný děcko. Legenda praví, že chodí po světě dodnes.

Vztahy jsou komplikovaný. Ale tohle by mohlo pomoct.
 


Předodletová

13. července 2017 v 21:36 | Ria |  oduševnělé řeči
Ahoj,

ani já nechápu, že jsem se tak dlouho neozvala. Váš zájem mě těší. Ne vždycky dávají slova, která tu za sebou skládám, smysl, a ani nevím, jestli jsem schopná se pustit do zpětného vysvětlování (viz nezodpovězené komentáře, nedělám to proto, že bych je ignorovala, prostě jenom nevím, kudy se k tomu dostat, kde začít).Vždycky jsem se snažila, aby tenhle blog byl spíš on the positive note, koneckonců ho založila Maria sluníčko, holka, která mi občas hodně chybí. Teď jsem spíše přešla na cynismus, vysmívání se pocitům (svým i cizím), prorážení bariér a přesvědčování lidí, aby dělali to samé. Ne všechno je špatné, ne všechno dělám dobře. Vlastně to nebyla cesta, kterou bych si vybrala - spíš to způsobila psychika.

S mamkou si zaletíme do Moskvy. Moje vztahy s mamkou jsou vlastně dost komplikované, jaksi provizorně sestavené, aby držely, jenže škvírami se do nich dostalo neporozumění, výčitky a prostě frustrace, kterou jinak není, kam dát. Jako bych necítila podporu ani v pozitivních změnách, co dělám ve svém životě, ani v problémech, do kterých občas zabřednu. Možná ani já nejsem ta nejlepší podpora, abych z toho nevyšla tak svatá. Dneska mi babička řekla, že vůbec lidi neposlouchám, jenom čekám, až jim budu moct skočit do řeči. Zamrzelo mě to, jedna z mnoha "myšek", co dělám v mezilidské komunikaci. Přičtěte si mlčení a ignorování otázek, střílení si z lidí na hranici příjemnosti, hysterický smích, za který se v mnoha případech omlouvám, nechuť být první, kdo začne komunikaci, a máme Mariu dnes. Zas na svou obranu umím být třeskutě vtipná, vydržím hodiny vyprávět o intelektuálních tématech s intelektuálním výrazem a ptám se lidí, jak jim je, protože to vážně chci vědět.

.

To je update, ani jsem nevěděla, že o sobě tolik přemýšlím. Nesdělila jsem vám moc věcných věcí, jako třeba to, že jsem dostudovala prvák na žurně, zajela si do Evropského parlamentu, zamilovala se do zadaného (teď už nezadaného), nechala si znova udělat rovnátka, zapsala se a byla přijata na druhou školu, naučila se F akord na kytaru, přišla o pro mě jednu z nejdůležitějších holek za tenhle rok mýho života, byla vyhozena z práce, začala lézt a intenzivně si hledat práci jinou...
Image de quote, life, and change
věci jsou v pohybu. Jsem strašně ráda, že vás to ještě zajímá číst. Doufám, že máte léto podle představ.
Ria

Další články


Kam dál