I wasn't supposed to say that

17. září 2016 v 23:37 |  oduševnělé řeči
Sledování YouTube je možná prokrastinace, ale když narazíte na tvorbu jako má Dana z TheBookHoader, stojí to za to. Její videa jsou na pozitivní vlně, motivační, ale taky lidská a plná opravdových emocí a nezkreslených dojmů. Občas něco takovýho potřebuju.

Možná se k psaní sem vracím vždy až po delší době proto, abych měla dostatek zážitků, změn, které vám popisovat. Možná už nejsem dobrá na psaní o meziprostoru, o tom, co se nestalo nikde a nikdy, o abstraktních věcech v mé hlavě a objevech. A tak musíme začít klasické deníkové "byla jsem, viděla jsem". Myšlenky se ztrácejí skoro vzápětí poté, co se objeví. Což je vedlejší efekt, příznak, taková bílá vlajka něčeho, co mě dohání už roky. Něčeho, co mi ruinuje život víc, než kdy předtím, protože můj život teď je rozmanitější než kdy předtím (a tak je v něm víc lákavých terčů, víc mrakodrapů, které by se mohly co nevidět skácet).

A nyní k tomu, co se stalo: poslední dny v Norsku byly tak naplněné, až jsem si myslela, že se budu muset rozdělit na dvě. Chtěla jsem být s tolika lidmi zároveň, protože bylo jasné, že je pak dlouho /a některé už nikdy/ neuvidím. Byli jsme fakt dobrá parta a v tolik porozumění na jednom místě jsem ani nedoufala. Udělali jsme si malý výlet do Osla, po němž to loučení bylo svou tragičností jako z holywoodského filmu. Nicméně dva měsíce jsou už slušná doba a měla jsem se v Praze na co těšit. První dny a noci se nějak úplně spojily dohromady, protože jsem chodila z jednoho srazu na druhý, vítala se s dalšími a dalšími lidmi, do čtvrté hodiny ranní ze sebe vysypala všechno, co jsem neměla odvahu říct ani náznakem.

Nikdy v životě jsem nelétala tak často jako za tento měsíc. A spolu s Norskem to dělá celkem 6 přeletů za tři měsíce, což je na mě dost. Miluju létání i cestování, bloudění ulicemi, národní zvláštnosti a tak dál. Teď jsem v Barnaulu, ve svém rodném městě. Předtím jsme se stavili na tři dny v Moskvě. Je fajn být v Rusku a znát ho z jiné stránky, než je v Evropě běžně prezentovaná. Je fajn nemít z něj zbytečný strach a nepředstavovat si bůhvíco. Na druhou stranu musím ale říct, že objevy jako věčný oheň věnovaný "vojákům padlým v boji proti kulackým a eserským banditům" překvapila i mě. Zkrátka stopy minulýho režimu najdete, a to nemusíte ani dobře hledat. A zrovna "moje" město je tak zvláště zkomponované z moderny a jakéhosi pozůstatku po Leninovi. Ale cítím se tu doma. Stejně jako v Praze.

Teď je čtyři ráno, mám hlad, jsem bezcílně zamilovaná a měla bych jít spát. Zvykla jsem si tu skoro jako doma, což je jasné z nočních procházek ve známých ulicích, konverzacích s kamarádkou z dětství i plus mínus stabilní fajn nálady. Dnešek byl obzvlášť naplněný, tak moc, že vám z toho snad řeknu jen to, že jsem se dlouho takhle s někým nevyblbla, a že nevidět někoho šest sedm let není vůbec žádná překážka k bezchybnému porozumění, když se znova setkáte.

Přesto, trochu víc zodpovědnosti by mi neuškodilo.

Image de life, quotes, and love
Žijte a nezapomeňte dávat lidem (a nejen těm) najevo, že je milujete.
M.
 

mind your soul

9. července 2016 v 14:54 | Marjane |  oduševnělé řeči
Hei.

Když zavítám na tento blog, připadám si jako hodně neaktivní blogerka. Jako kdybych neměla co říct. Opak je pravdou, a já občas přemýšlím jestli ty dva blogy nějak nespojit dohromady, ale už tam mám napsáno 49 článků (nemám tohle číslo ráda, takže se co nejdřív pustím do padesátého), a navíc nemyslím, že by to byla nějaká změna k dobru. Ale asi by si to tu zasloužilo a little update on my life.

Za měsíc se toho stane docela dost. Naposledy jsem psala v přijímačkovým shonu - výsledky mě nepotěšily, ale vlastně ani nezdrtily. Na vysněnou školu chodit nebudu, ale pořád si muzu vybrat mezi dvěma naprosto super obory, a to žurnalistikou a mezinárodními studii (ne v tom ekonomickém smyslu, naštěstí). Jestli máte někdo nějaké povědomí či postřeh, budu vám ráda naslouchat.

Žiju daleko od Prahy, v malé chatce, kolem hory a řeka a les. Před týdnem jsem se mohla zbláznit z nezvyku a nedostatku podnětů, z pocitů osamění, to naštěstí přešlo. Vlastně jsem naopak přišla na to, že klid od městského života a od městských lidí (nezlobte se na mě) mi v některých směrech dost prospívá. Takže tak. Relaxuju, regeneruju a učím se zdravějšímu přístupu k okolí a hlavně sama k sobě.

Je totiž hodně věcí, ze kterých se hroutím. Nemá to nic společného s 'dobrou' a 'blbou' náladou. Cílem není nasadit úsměv a dobýt svět, ale uvědomit si, že je v pořádku cítit všechno, co cítím. Návaly lásky k sebe míň mně známým lidem, jen tak, kvůli drobnostem. Zpochybnění toho, že jsem výhradně 'na kluky' - a víte co, já stejně nestojím o žádnou nálepku. Bezednou propast, nejčernější myšlenky, pocit naprosté nevyrovnanosti a ztráty kontroly nad jakýmsi svým well-being (na tom budu ještě pracovat). Mohla bych vyjmenovat dalších 1000 věcí. Není to moc náhlé, divné, nepřijatelné - jsem to já. A já hlasuju pro individualitu před uniformitou. A jsem feministka.

Tak. Mám pocit, že to takhle stačí, je to příjemné být chvíli odlehčená od typických myšlenek rutinního života. Snažím se vypínat podněty z virtuálních realit i lidi, kteří se mě každý den znova a znova ptají, jak jde život v tom Norsku, a očekávají vyčerpávající odpověď, kterou ale nechci trávit svůj čas. Raději zapnu své smysly a užiju si nikdy nestmívající se oblohu, vítr na tváři, maličkosti, ve kterých se zrcadlí starost a prostý zájem jednoho člověka o druhého.

Užívejte léta :)

my busy self

8. června 2016 v 15:13 | Em |  oduševnělé řeči
Nepřipravená.
tak bych to popsala jedním slovem. tak bych se popsala jedním slovem.
jeden z nejžádanějších humanitních oborů a já tam jdu s minimem materiálu a nervama v kýblu. Moje učení vypadá tak, že se dlouho učit nevydržím, a tak se nakonec stejně vyrazím uklidnit a nadýchat čerstvého vzduchu na Střelák.
V ruce si nesu Respekt a myslím si, že je to snad dobrá příprava ne, nemyslím, ale už je pozdě.
.
ale víte, co. věci vždycky nějak dopadnou. A jelikož jsem nebrala žádné nabízené přípravné kurzy a ani sama se s přípravou nepřetrhla, věděla jsem, co mám čekat. Buď ano, nebo ne. Mezi tím nic není. dám do toho, co můžu, a jestli mě vezmou o bod o dva, pořád to beru tak, že mě vzali. Jestli mě vezmou suverénně, tak to asi ukazuje, že na ten obor mám víc, ale prostě jsem mohla mít štěstí na otázku a spoustu dalších faktorů.
.
Nikdy jsem nebyla ten člověk, co kecá (pardon, mluví), když něco neví. Ale čím dál častěji se přistihnu, že si urovnávám myšlenky za pochodu, tudíž občas vyslovím velkou blbost, jen abych se potom sama opravila a upřesnila. naštěstí, či naneštěstí, teď si nejsem jistá, se to zatím nestává u zkoušek. Už ani nespočítám, kolikrát jsem krčila rameny, mlčela a řekla, že "nevím". dokonce, když jsem tak napůl věděla či tušila.
.
takže dnešní zkouška docela katastrofa z mýho pohledu, ale zřejmě se i za katastrofy dává půlka bodů. kdybych se stresovala za každý obor v takové míře, tak bych se na tom Střeláku mohla asi rovnou ubytovat.
.
Jestli máte taky zkoušky, držím vám pěsti. Přežijete to.

M.
 


jak to bylo a kým teď budu

12. května 2016 v 18:24 | Emča |  oduševnělé řeči
Ahoj :)
měla jsem teď tak hektický týden (a celkově život) jako už dlouho ne. Vzpomínám, jak jsem si procházela různými stavy vyděšení - od počátečních někdy před třemi měsíci, jakože "ježiši, vždyť já tu matiku vůbec neumím!", no, až po zděšení v neděli: "zeměpis!", v úterý: "matika!!!" a včera: "dějepis!!" Nějak jsem si začala uvědomovat, že tentokrát už je to doopravdy, žádná maturita nanečisto nanečisto, dokonce ani ne maturita nanečisto. Prostě tady to máš, a koukej to napsat pěkně logicky a inteligentně, aby ti tam náhodou nepřistála nějaká nepěkná známka. V průměru asi 4 hodiny čistého času na každý předmět, bolavé ruce, po napsání testu hlava prázdná jako u člověka, kterému právě někdo sdělil, že je Země kulatá.. Jo, dost to s vámi zamává. Psychicky, fyzicky, spánkově-deprivačně, emocionálně. Vystresujete se vlastními obavami a představami otázek, na které nedokážete odpovědět. Jste protivní na celou rodinu a máte pocit, že se váš život omezil na učení a přípravu a odepisování kamarádům, že teď ani v nejbližší době opravdu nikam nemůžete, protože

maturujete.

Nejspíš jsem v tomhle (a vždycky jsem byla) trochu zvláštní, protože já jsem ani nevěřila, že se k maturitě dostanu, že ji kdy opravdu budu dělat. Vždycky mi to připadalo tak vzdálené, něco, na co se ještě musím snad několik let připravovat... a stejně nikdy nebudu dost připravená.
Výsledky nevím, negratulujte. Ale mít to za sebou je opravdu velkolepý pocit, moci si opět sednout k něčemu jinímu než k učení, prokrastinovat hodiny a hodiny bez jakýchkoli výčitek... teda... moment
já mám vlastně ode dneška svaťák, protože ještě budou ústní. Dammit, francouzská sekce!

Další články


Kam dál