Vyjde to až napodruhé

11. května 2018 v 11:53 | Ria |  oduševnělé řeči
Měla bych psát seminárku, přesněji seminárkY, ale nějak nemám to správné inspirační flow. Ten flow? Kdo ví.

Image de anime, kawaii, and love

Hledám si novej byt, proč? Se starým se loučit nechci. Je mu 8 měsíců, tedy osm měsíců v mý přítomnosti. Mám ho ráda, měla jsem spostu snů a představ, když jsem se tam stěhovala. K těm představám jsem zapomněla připočítat svoje spolubydlící, kteří, jak se poměrně brzy ukázalo, řvou, na mě, jsou nepžíjemní, jejich pohled dokáže otrávit celej den a radši bych škrábala sporák celej den, než poslouchala jejich monology.

Nepřizpůsobivá? možná. Jdu se nadejchat čersvého vzduchu, když nemůžu vydržet v jednom místě s lidmi, co měli takovej amok z hrnku ve dřezu, že mi to psali přes messenger do školy.

No nic, jdu se vrátit k práci. Zbývá mi asi 10 minut času na frenetické listování akademickými pracemi.
 

tak komplexní, že snad ani nevím

1. listopadu 2017 v 10:49
Naštvala jsem se na přítele, že nedorazil na jednu akci hned, jak původně přislíbil. (ano, mám přítele)
Brečela jsem a obrečela všechna ta nedorozumění, co jsme spolu kdy měli. Kamarádka mě držela kolem ramen a utěšovala (díky T., miluju tě). Pak jsem přišla zpátky, podívala se na něj... a zjistila, že je to všechno moje vina.

Ano, čtete správně, mojí oblíbenou kratochvílí je rozvracení vlastních vztahů.
Image de love, couple, and wine
Vlastně je to něco, k čemu jsem se dostávala postupně, je težký pochopit, kdy to začalo. Jedno je jisté - takhle prominentní to dřív nebylo.

Já vždycky říkám, že "základem všeho je komunikace", ta záhadná 'komunikace' je zároveň pravděpodobně mým nejoblíbenějším, nejnadužívanějším slovem, modlou, univerzální radou na otázky života, vesmíru a tak vůbec...

Tak proč se tím sakra neřídím?

Slečna Maria jako by sežrala zeměkouli, pokud jde o problémy ostatních, vím, co by měli všichni dělat, jak postupovat. Ale pak se mě M. zeptá, ať řeknu, co je špatně a já slyším sama sebe zahřmít: "Nech mě bejt!" Otočím se k němu zády, zírám do blba, ani se nesnažím potlačovat slzy. A jestli si panebože nevšimne, že pláču, co je to proboha za přítele?

No jo, jenže až se mě zeptá (a on se vždycky zeptá, i když ne vždy úplně šetrně), co se děje, tak buď mlčím, vyčítavě na něj koukám, a nebo (moje nejoblíbenější) se zvednu a jdu pryč. Je tohle snad komunikace?

Napsat tohle, vůbec tady takové téma nakousnout, není pro mě vůbec lehké. Jak si také přiznat, že ne on je 'ten hajzl', kterýmu je 'úplně jedno, jak se cítím', ale úplně stejně citlivá bytost, kterou jsem nesčetněkrát bodla svými 'dej mi pokoj' a 'ozvu se, slibuju' a 'dělej si co chceš, je mi to šumák'. Zjistit, že jsem ho mohla taky něčím ranit, že on taky vycítí, když se distancuju a nechci s ním mluvit a chci radši být nešťastná se svým chytáním se za slovo a trápením, že mám člověka, který se odvážil mi dát upřímnou, leč ne vždy milou, odpověď, bylo jak objevit Ameriku.

Je to asi obzvlášť težký, ve chvíli kdy se zdá, že je ten druhý pro nic zanic útočný a "zlý", změnit perspektivu a říct si, jak se asi cítí ten "zlý a necitlivý" člověk, kterého mám naproti? Jak on vnímá celou tuhle absurdní situaci?

A třeba pochopíte, tak jako já (fakt lepší než Einstein tyjo), že vaše společná situace vznikla z toho, že jeden o něčem nemluvil, načež druhý nějak zareagoval, načež si to první nějak vysvětlil a postupoval podle toho, načež druhému přišlo, že po tý první věci už je tohle fakt jasná známka toho, že ho ten první nemá rád... a místo prohození několika upřímných vět a objetím na usmířenou chodí oba po světě a vyprávějí lidem, kteří jsou defaultně na jejich straně, jaký je ten druhý umíněný děcko. Legenda praví, že chodí po světě dodnes.

Vztahy jsou komplikovaný. Ale tohle by mohlo pomoct.

Předodletová

13. července 2017 v 21:36 | Ria |  oduševnělé řeči
Ahoj,

ani já nechápu, že jsem se tak dlouho neozvala. Váš zájem mě těší. Ne vždycky dávají slova, která tu za sebou skládám, smysl, a ani nevím, jestli jsem schopná se pustit do zpětného vysvětlování (viz nezodpovězené komentáře, nedělám to proto, že bych je ignorovala, prostě jenom nevím, kudy se k tomu dostat, kde začít).Vždycky jsem se snažila, aby tenhle blog byl spíš on the positive note, koneckonců ho založila Maria sluníčko, holka, která mi občas hodně chybí. Teď jsem spíše přešla na cynismus, vysmívání se pocitům (svým i cizím), prorážení bariér a přesvědčování lidí, aby dělali to samé. Ne všechno je špatné, ne všechno dělám dobře. Vlastně to nebyla cesta, kterou bych si vybrala - spíš to způsobila psychika.

S mamkou si zaletíme do Moskvy. Moje vztahy s mamkou jsou vlastně dost komplikované, jaksi provizorně sestavené, aby držely, jenže škvírami se do nich dostalo neporozumění, výčitky a prostě frustrace, kterou jinak není, kam dát. Jako bych necítila podporu ani v pozitivních změnách, co dělám ve svém životě, ani v problémech, do kterých občas zabřednu. Možná ani já nejsem ta nejlepší podpora, abych z toho nevyšla tak svatá. Dneska mi babička řekla, že vůbec lidi neposlouchám, jenom čekám, až jim budu moct skočit do řeči. Zamrzelo mě to, jedna z mnoha "myšek", co dělám v mezilidské komunikaci. Přičtěte si mlčení a ignorování otázek, střílení si z lidí na hranici příjemnosti, hysterický smích, za který se v mnoha případech omlouvám, nechuť být první, kdo začne komunikaci, a máme Mariu dnes. Zas na svou obranu umím být třeskutě vtipná, vydržím hodiny vyprávět o intelektuálních tématech s intelektuálním výrazem a ptám se lidí, jak jim je, protože to vážně chci vědět.

.

To je update, ani jsem nevěděla, že o sobě tolik přemýšlím. Nesdělila jsem vám moc věcných věcí, jako třeba to, že jsem dostudovala prvák na žurně, zajela si do Evropského parlamentu, zamilovala se do zadaného (teď už nezadaného), nechala si znova udělat rovnátka, zapsala se a byla přijata na druhou školu, naučila se F akord na kytaru, přišla o pro mě jednu z nejdůležitějších holek za tenhle rok mýho života, byla vyhozena z práce, začala lézt a intenzivně si hledat práci jinou...
Image de quote, life, and change
věci jsou v pohybu. Jsem strašně ráda, že vás to ještě zajímá číst. Doufám, že máte léto podle představ.
Ria
 


plněno I.

1. května 2017 v 9:59 |  inspirace
Nechci se nijak limitovat, ale zůstává pravdou, že kdykoli se rozhoduji, jaký typ obsahu na tenhle blog dám, převáží spíš ten pozitivní, takový, který má šanci mě i vás někam posunout, namísto aby náš zahrabal ještě hloubš, než už někteří jsme. Napsala jsem si kdysi v říjnu seznam - taková novoroční předsevzetí, dalo by se říct. A jak teď na něj koukám, je už z více jak poloviny splněný! musím se teda přiznat, že jsem se rozhodla na sebe nebýt extrémně přísná a stanovovat si nenormálně vysoké cíle, spíš to byla prostě změť inspirace o které jsem věděla, že je pro mě důležitá a že by mi mohla udělat radost. Proto čekejte spíš cíle hodně osobního charakteru, možná víc směřující k rozvoji vlastní osobnosti a každodennosti než nějaké bláznivé jednou-za-život-dosažitelné sny.

Jdem na to, část první.

První, co se v seznamu objevuje se jmenuje HES/IMS/to, co mám/2. Jo, ještě dodávám, že se jedná o pracovní názvy, kterým povětšinou rozumím jenom já - takže vysvětlení bude asi na místě.
Jednalo se zkrátka tehdy o odraz mé nespokojenosti s tím, co studuju - žurnalistika. Měla jsem velký propad, kdy jsem jenom seděla na přednáškách a upírala své soustředění jenom na to, že jsem se donekonečna proklínala za výběr specializace.
Pár věcí se změnilo. Jednak jsem začala mít žurnu ráda (a to tak nějak celkově, lidi, akce, přednášky, příležitosti), jednak jsem si ujasnila, že k zahraničnímu zpravodajství se hodí mít obdobně zaměřenou školu. Podala jsem si tedy přihlášku za mezinárodní teritoriální studia, kam jsem se (ironie osudu) už jednou dostala, ale nenastoupila. Uvidíme, jaké budou výsledky, protože uplynul rok a já po maturitě byla vycepovaná učením a zvyklá střílet chytré odpovědi tak, jako sotva ještě někdy budu.
Image de sign, neon, and quote
T. Jedno písmenko pro mě označující půlku mého světa, mou nejlepší kamarádku (zdravím, Táňo :)). Ona v Berlíně a já v Praze. Přijela mě zachránit z porozchodové deprese v prosinci na svátky, přijíždí poměrně často na pár dní, přijela na chatu s mými kamarády, kdy mi byla skvělou morální oporou a člověkem, kterému se můžu bez problémů svěřit s jakýmkoli svým momentálním nastavením. A pevně věřím, že i naopak.

Rusko a ru. Konečně něco, co by se asi dalo dekódovat. Zkrátka a dobře, chtěla jsem věnovat víc času i své druhé národnosti, svému v postatě mateřskému jazyku. O návštěvě v žáří jsem už asi psala - o Líze, ze které vyrostla naprosto skvělá osoba a která mi pomohla se cítit ve svém rodném městě znovu jako doma. Byly jsme tam s mamkou znova - v únoru?. Jednu věc je třeba říct, nebyla to dovolená. Přibližně před rokem mi zemřel děda a zanechal po sobě dvacet let neuklízený byt - hlavním důvodem, proč jsme do Barnaulu znovu jely, bylo, abychom ho daly do pořádku. Takže pro mě tenhle pobyt znamenal otevírání některých starých ran, probrečené noci a prostě tíhu na žebrech. Bylo tam samozřejmě i spousta světlých momentů, obědy s příbluznými a mou prababi, vědomí, že děláme něco, co nám i jiným opravdu pomůže, procházky po Leninově (ano) třídě.
Ale hlavně Moskva jako by mi to všechno vrátila, vynahradila. Neuvěřitelně uchvacující město, předimenzované tak, že na to má představivost často nestačí. Ubytovali jsme se u dlouholetých známých a brázdily přes VDNH (výstavu dosažení národního hospodářství), přes nostalgicky zařízené restaurace, které by jako vypadly z minulého století. V Moskvě jsem se začala cítit jako doma, přestože s obdobím, kdy jsem doopravdy vyrůstala v Rusku, má jen máloco společného. Má už ale poměrně dost blízko k mému evropskému já, k myšlení, k tomu, jak se sama cítím.

druhou část dodám někdy brzo. Asi vidíte, nejedná se o žádné nedosažitelné věci, spíš připomínku, ať se starám o to, co je pro mě doopravdy důležité.

Hezké svátky :)
Ria

Další články


Kam dál