spoluskladba z druhého (t)aktu

Čtvrtek v 11:39 | Ria
Nevím, kde jsem vzala tu inspiraci, obvykle drabble nepíšu. O tenhle jsem se ale s vámi chtěla podělit, i když je mi jasné, že ne každému se to bude chtít číst anglicky. Také je poněkud otevřený, ale na to už jsme si snad zvykli. Jinak je má nálada někde mezi pětihodinovým sezením v kavárně s francouzskými romány a koukáním na horory, abych trošku převálcovala svoji otupělost. Není to nejveselejší ani nejvyrovnanější období mého života, ale zvládám to. Zkouškové mám úspěšně za sebou, díky za podporu :) Čeká mě teď pár dní v Moskvě a tam mimo jiné historické muzeum, těším se. Doufám, že se máte moc fajn.
Ria
____________________________________________________
My shoulders are shaking. It's the same shoulders I got kisses on just about two weeks ago. Oh God, I wish more boys have kissed any of those parts of me that aren't my lips. Lips - so damn obvious. There are so many parts about a person that have to be discovered. And some people still focus on that little piece of skin - very sensitive, on the other hand, to be fair. It's just that these little exchanges can mean so much - if you let them. Comparing stupid and pointless french kissing on the first date just because you both kinda felt like it's about the time, and a slight kiss on the cheek or the forehead that leaves you amazingly confused about whether it really happened at all - the second option is what I desire. I think we know it, but I want to voice it out once again - more physical contact does not always mean more intimacy and closer bonds with another person. Maybe another difference is that you can pretend so well; kiss them, spend the night with them, and kiss them again and again until the two of you become officials and so on. But what about that part that no one else gets to see, the little shoulder kisses? Pretending to just want to be close to somebody is much more complicated than to "learn the technique" and become a perfect kisser (or... you know, all the other options).

That is why this story still stays in my head, long after my night bus finished its night drive across the night city full of people in that nighty-naughty mood, just like me. Night made me want to break the rules. It made me want to eventually forget that any rules ever existed. Night adventures, just like the shoulder kisses, often end up feeling as if they never happened.
 

tak už jsem sundala i ten vánoční stromeček

16. ledna 2017 v 21:33 | Ria |  oduševnělé řeči
Přitroublý zkouškový. Už dlouho mi tak nehrabalo z učení. Ale zas vím, že když si na to sednu s někým, kdo má taky tunu věcí na práci, jde to nějak líp.

Byla jsem ale často v kině a s klidným svědomím doporučuju Egona Schieleho, Anthropoid, Komornou a Bridget John's baby.

A radost mi dělá dělání stop do sněhu, obzvlášť pokud se vracím sama po vydařeném večeru a vločky padají do tváře.

Ne, neudělám všechny zkoušky napoprvé. ale řidičák taky vyšel, i když vyšel napopáté.
Silvestr byl víc než fajn. Propásli jsme odpočet, bouchali šampáňo a přáli si jen to nej. Ale tímhle to nezačíná, jen pokračuje.

Musím se jít učit soc. Doufám, že všichni všechno zvládáte.
Ria

Work with the pain.

17. prosince 2016 v 23:28 | g.emma |  oduševnělé řeči
Vždycky jsem byla naivní. Nikdy jsem si to nevyčítala.

Koneckonců díky naivitě vznikl tenhle blog a vznikla jsem já, taková, jaká jsem teď. Díky ní jsem si našla zájmy, které se názorově možná příčí hodně lidem, které potkávám, ale dotýkají se mýho srdce jako nic předtím. Díky tomu vím, že když skončím jednu školu, není to konec světa. Že konec světa je přechodný termín, kterým zalepujem věci, které nemáme v tu chvíli odvahu řešit. Ale zatím vždy přišel ten moment, kdy jsem tu náplast strhla, podívala se na tu záležitost s odstupem a řekla si:

"tak jo. jdem na to."

Nic (asi) není nepřekonatelné. Říkám asi, protože některé věci nepřekonatelné jsou a taky to posuzuji ze své pozice šťastného dítka evropské civilizace, kterému objektivně a (kdybych nepožadovala pořád víc) i subjektivně nic nechybí.

Konec světa právě skončil a cítím, že je na čase vyrazit zpátky, na začátek. Nepředstavitelně ráda bych některé věci začala úplně odznova, včetně jednoho vztahu. Představte si, jaké by to bylo, přijít k člověku, který byl vaším světem a říct:

"ahoj, ty taky jezdíš rád na kole?"

panuje ve mně totiž ta naivní představa, že odtud to může vyrazit miliony směrů. A že tentokrát, když začneme nanovo a načisto, to může i někam dorazit. Nemůžu se zbavit jedný věci, kterou mám před očima, nevím, proč je ten obrázek v mé hlavě tak přesný. Stojím na balkoně v letních šatech, pod nimi to, co jsem si koupila jen pro něj, a vítr ve vlasech. Je to asi tak tři měsíce odteď (ty letní šaty asi nejsou úplně logické). On je někde v domě. Je slunečný den a máme všechen čas světa a začínáme ve třetí zemi, dávno v hlavě ani jeden nemáme tu katastrofu, co se stala o mnoho měsíců dříve.
Image de retro

Měla jsem vztah na dálku.
 


have a day.

6. listopadu 2016 v 15:42 | Marjane |  oduševnělé řeči
Občas se nám sníží standarty, a to natolik, že sníme o jednom jediném normálním dni. Ne úžasném a plném zážitků. Ne nezapomenutelném a prožitém ve stylu, jako by to byl poslední den vašeho života. Prostě jen normální. Normální nuda. Normálně vstát, dát si kafe, otravovat se v mhd po cestě do školy, koukat na kyselé ksichty a klidně být i jedním z nich. Normálně si jako rozmazlenej fracek stěžovat na školu, na těch pět povinností za semestr, jít si se spolužáky sednout na pivo (víno) a pak si vyčítat, že jsem přece tohle odpoledne chtěla konečně začít na něčem pracovat.

To jsou všechno věci, kterých si nevšimnete, dokud o ně nepřijdete. Je to jako když jsem psala jeden seznam, někdy před svými osmnáctinami. Cítila jsem se sama jak kůl v plotě a rozepsala se tedy o vztazích a o tom, co bych za nějaký dala. Zakončila jsem to slovy "na hony vzdálený ideál, který si právě teď žije tolik lidí" (nebo tak nějak). Za tu uplynulou dobu už jsem měla šanci si to konečně vyzkoušet na vlastní kůži a teď mi to přijde právě tak normální jako ten normální život. Není potřeba na to neustále myslet. Tak jako nebylo potřeba myslet na nervydrásající obyčejnost normálního života, dokud se i z ní nestalo něco nedosažitelného.

Víte, že můžete vypadnout ze společnosti? Z řádu? Můžete se ocitnout za sklem, dychtivě pozorovat lidi, co si to vykračují sem a tam, dlaně přitisknuté na sklo a vědomí, že se tam teď ani v nejbližší době nedostanete. Tak nějak bych popsala pocity poslední doby.

Vysvětlím vám, co se mi tak líbí na tomhle citátu. Je to acceptance - přijetí. Mnozí nemůžou pochopit, ale každý umí akceptovat. Nebo bych ráda věřila, že každý máme v sobě schopnost přijmout i ty věci, kterým tak úplně nerozumíme. Je to opak přístupu "nikdy se mi to nestalo tak nevím, o čem mluvíš", kdy člověk neguje vaši zkušenost a pocity, jen proto, že se nevešly do jeho škály. Lidé se rádi ke všemu vyjádří - věřte ale, že k některým situacím neexistuje vhodný příměr. Jakmile je vaše srovnání světelné roky daleko od toho, s čím se potýká vám blízký člověk, tak si ho, prosím, nechte. Není nic horšího než přijít s takovou frází k člověku, který se potýká s tím nejhorším ve svém životě a myslet si, že mu pomůže vědomí, že se vám cosi podobného kdysi stalo.

Proto nemá cenu přát dobrý den. Občas prostě dobrý den není v našich silách. Občas tím jediným co chceme je, aby ten den proběhl v klidu, někde začal a někde skončil. Některé dny prostě ani nemám chuť mít dobrý den, protože by to znamenalo namáhavou snahu místo odpočinku. Jsou to takové mezidny. Nevzpomenu si na ně jako na dobré, ani jako na špatné. Dny, kdy jsem se schovala v bezpečí za sklem, protože jsem neměla sílu být součástí tohoto světa.

Have a day.

Další články


Kam dál