plněno I.

1. května 2017 v 9:59 |  inspirace
Nechci se nijak limitovat, ale zůstává pravdou, že kdykoli se rozhoduji, jaký typ obsahu na tenhle blog dám, převáží spíš ten pozitivní, takový, který má šanci mě i vás někam posunout, namísto aby náš zahrabal ještě hloubš, než už někteří jsme. Napsala jsem si kdysi v říjnu seznam - taková novoroční předsevzetí, dalo by se říct. A jak teď na něj koukám, je už z více jak poloviny splněný! musím se teda přiznat, že jsem se rozhodla na sebe nebýt extrémně přísná a stanovovat si nenormálně vysoké cíle, spíš to byla prostě změť inspirace o které jsem věděla, že je pro mě důležitá a že by mi mohla udělat radost. Proto čekejte spíš cíle hodně osobního charakteru, možná víc směřující k rozvoji vlastní osobnosti a každodennosti než nějaké bláznivé jednou-za-život-dosažitelné sny.

Jdem na to, část první.

První, co se v seznamu objevuje se jmenuje HES/IMS/to, co mám/2. Jo, ještě dodávám, že se jedná o pracovní názvy, kterým povětšinou rozumím jenom já - takže vysvětlení bude asi na místě.
Jednalo se zkrátka tehdy o odraz mé nespokojenosti s tím, co studuju - žurnalistika. Měla jsem velký propad, kdy jsem jenom seděla na přednáškách a upírala své soustředění jenom na to, že jsem se donekonečna proklínala za výběr specializace.
Pár věcí se změnilo. Jednak jsem začala mít žurnu ráda (a to tak nějak celkově, lidi, akce, přednášky, příležitosti), jednak jsem si ujasnila, že k zahraničnímu zpravodajství se hodí mít obdobně zaměřenou školu. Podala jsem si tedy přihlášku za mezinárodní teritoriální studia, kam jsem se (ironie osudu) už jednou dostala, ale nenastoupila. Uvidíme, jaké budou výsledky, protože uplynul rok a já po maturitě byla vycepovaná učením a zvyklá střílet chytré odpovědi tak, jako sotva ještě někdy budu.
Image de sign, neon, and quote
T. Jedno písmenko pro mě označující půlku mého světa, mou nejlepší kamarádku (zdravím, Táňo :)). Ona v Berlíně a já v Praze. Přijela mě zachránit z porozchodové deprese v prosinci na svátky, přijíždí poměrně často na pár dní, přijela na chatu s mými kamarády, kdy mi byla skvělou morální oporou a člověkem, kterému se můžu bez problémů svěřit s jakýmkoli svým momentálním nastavením. A pevně věřím, že i naopak.

Rusko a ru. Konečně něco, co by se asi dalo dekódovat. Zkrátka a dobře, chtěla jsem věnovat víc času i své druhé národnosti, svému v postatě mateřskému jazyku. O návštěvě v žáří jsem už asi psala - o Líze, ze které vyrostla naprosto skvělá osoba a která mi pomohla se cítit ve svém rodném městě znovu jako doma. Byly jsme tam s mamkou znova - v únoru?. Jednu věc je třeba říct, nebyla to dovolená. Přibližně před rokem mi zemřel děda a zanechal po sobě dvacet let neuklízený byt - hlavním důvodem, proč jsme do Barnaulu znovu jely, bylo, abychom ho daly do pořádku. Takže pro mě tenhle pobyt znamenal otevírání některých starých ran, probrečené noci a prostě tíhu na žebrech. Bylo tam samozřejmě i spousta světlých momentů, obědy s příbluznými a mou prababi, vědomí, že děláme něco, co nám i jiným opravdu pomůže, procházky po Leninově (ano) třídě.
Ale hlavně Moskva jako by mi to všechno vrátila, vynahradila. Neuvěřitelně uchvacující město, předimenzované tak, že na to má představivost často nestačí. Ubytovali jsme se u dlouholetých známých a brázdily přes VDNH (výstavu dosažení národního hospodářství), přes nostalgicky zařízené restaurace, které by jako vypadly z minulého století. V Moskvě jsem se začala cítit jako doma, přestože s obdobím, kdy jsem doopravdy vyrůstala v Rusku, má jen máloco společného. Má už ale poměrně dost blízko k mému evropskému já, k myšlení, k tomu, jak se sama cítím.

druhou část dodám někdy brzo. Asi vidíte, nejedná se o žádné nedosažitelné věci, spíš připomínku, ať se starám o to, co je pro mě doopravdy důležité.

Hezké svátky :)
Ria
 

Neutop se.

4. března 2017 v 16:29 | Ria |  oduševnělé řeči
(vzkaz ode mne pro mne)

Vy už asi koncept těchhle mých dnů-nednů znáte, kdyby ne, rozepisovala jsem to v jednom z nedávných článků. Prostě se dávám dohromady. Něco se stalo, a tak se sbírám. Rozeběhly se opravy a já se znova učím (ne, nejsem robot, i když jsem to tak nechala vyznít). Obyčejné věci se stávají namáhavými. Kontakt s lidmi pouze vyměřený, v jednu chvíli "ano, ráda" a ve druhou "promiň, půjdu domů". Plány mi nevycházejí tak, jak bych chtěla, a to je bohužel jedním z mých triggers, úzkostí. Jasně, že nežiju ve světě, kdy mi každý řekne nějakou platnou hodinu a místo a nejlépe i dobu trvání a obsah, abych se mohla stoprocentně spolehnout. Pak to ve mně probublává, když jdem někam moc dlouho nebo když se mi někdo neozve, aby potvrdil, co jsme si domluvili.

To je první fáze. Těžkosti života. Nebo tak nějak. To, do čeho padám, není tak "normální", jak si to má včerejší společnost představuje, ani tak fascinující a přitažlivě temný, jak se zdá té dnešní. Je to válka, bez přehánění. Nejabsurdnější je ten boj sama se sebou. A mnohé vás to naučí o lidech. Třeba to, že v roli "sluníčka" se jim líbíte mnohem víc, a tak si ji časem osvojíte, i když k ní už ne pokaždé dokážete navázat ten citový vztah, pocítit její skutečnost.
Image de heart, boy, and grunge
Nechci to brát jako nějakou svou vylejvárnu. Kdybych chtěla, asi vymyslím nějaký fantastický coming-out pro každého, ale mně zatím stačí, že mě a mou hlavu akceptují ti, kteří pro mě nejvíc znamenají. Kromě Kate (a bývalého). Ale to už je jiná story.

A proč že to teda píšu? Ztratila jsem svou pointu v polovině. Asi takovéto to happiness is a choice. Šťastné světlo vržené nezávisle na událostech. A co šťastné události rozkládající se zevnitř?
Ria

spoluskladba z druhého (t)aktu

16. února 2017 v 11:39 | Ria
Nevím, kde jsem vzala tu inspiraci, obvykle drabble nepíšu. O tenhle jsem se ale s vámi chtěla podělit, i když je mi jasné, že ne každému se to bude chtít číst anglicky. Také je poněkud otevřený, ale na to už jsme si snad zvykli. Jinak je má nálada někde mezi pětihodinovým sezením v kavárně s francouzskými romány a koukáním na horory, abych trošku převálcovala svoji otupělost. Není to nejveselejší ani nejvyrovnanější období mého života, ale zvládám to. Zkouškové mám úspěšně za sebou, díky za podporu :) Čeká mě teď pár dní v Moskvě a tam mimo jiné historické muzeum, těším se. Doufám, že se máte moc fajn.
Ria
____________________________________________________
My shoulders are shaking. It's the same shoulders I got kisses on just about two weeks ago. Oh God, I wish more boys have kissed any of those parts of me that aren't my lips. Lips - so damn obvious. There are so many parts about a person that have to be discovered. And some people still focus on that little piece of skin - very sensitive, on the other hand, to be fair. It's just that these little exchanges can mean so much - if you let them. Comparing stupid and pointless french kissing on the first date just because you both kinda felt like it's about the time, and a slight kiss on the cheek or the forehead that leaves you amazingly confused about whether it really happened at all - the second option is what I desire. I think we know it, but I want to voice it out once again - more physical contact does not always mean more intimacy and closer bonds with another person. Maybe another difference is that you can pretend so well; kiss them, spend the night with them, and kiss them again and again until the two of you become officials and so on. But what about that part that no one else gets to see, the little shoulder kisses? Pretending to just want to be close to somebody is much more complicated than to "learn the technique" and become a perfect kisser (or... you know, all the other options).

That is why this story still stays in my head, long after my night bus finished its night drive across the night city full of people in that nighty-naughty mood, just like me. Night made me want to break the rules. It made me want to eventually forget that any rules ever existed. Night adventures, just like the shoulder kisses, often end up feeling as if they never happened.
 


tak už jsem sundala i ten vánoční stromeček

16. ledna 2017 v 21:33 | Ria |  oduševnělé řeči
Přitroublý zkouškový. Už dlouho mi tak nehrabalo z učení. Ale zas vím, že když si na to sednu s někým, kdo má taky tunu věcí na práci, jde to nějak líp.

Byla jsem ale často v kině a s klidným svědomím doporučuju Egona Schieleho, Anthropoid, Komornou a Bridget John's baby.

A radost mi dělá dělání stop do sněhu, obzvlášť pokud se vracím sama po vydařeném večeru a vločky padají do tváře.

Ne, neudělám všechny zkoušky napoprvé. ale řidičák taky vyšel, i když vyšel napopáté.
Silvestr byl víc než fajn. Propásli jsme odpočet, bouchali šampáňo a přáli si jen to nej. Ale tímhle to nezačíná, jen pokračuje.

Musím se jít učit soc. Doufám, že všichni všechno zvládáte.
Ria

Další články


Kam dál