tak už jsem sundala i ten vánoční stromeček

Pondělí v 21:33 | Ria |  oduševnělé řeči
Přitroublý zkouškový. Už dlouho mi tak nehrabalo z učení. Ale zas vím, že když si na to sednu s někým, kdo má taky tunu věcí na práci, jde to nějak líp.

Byla jsem ale často v kině a s klidným svědomím doporučuju Egona Schieleho, Anthropoid, Komornou a Bridget John's baby.

A radost mi dělá dělání stop do sněhu, obzvlášť pokud se vracím sama po vydařeném večeru a vločky padají do tváře.

Ne, neudělám všechny zkoušky napoprvé. ale řidičák taky vyšel, i když vyšel napopáté.
Silvestr byl víc než fajn. Propásli jsme odpočet, bouchali šampáňo a přáli si jen to nej. Ale tímhle to nezačíná, jen pokračuje.

Musím se jít učit soc. Doufám, že všichni všechno zvládáte.
Ria
 

Work with the pain.

17. prosince 2016 v 23:28 | g.emma |  oduševnělé řeči
Vždycky jsem byla naivní. Nikdy jsem si to nevyčítala.

Koneckonců díky naivitě vznikl tenhle blog a vznikla jsem já, taková, jaká jsem teď. Díky ní jsem si našla zájmy, které se názorově možná příčí hodně lidem, které potkávám, ale dotýkají se mýho srdce jako nic předtím. Díky tomu vím, že když skončím jednu školu, není to konec světa. Že konec světa je přechodný termín, kterým zalepujem věci, které nemáme v tu chvíli odvahu řešit. Ale zatím vždy přišel ten moment, kdy jsem tu náplast strhla, podívala se na tu záležitost s odstupem a řekla si:

"tak jo. jdem na to."

Nic (asi) není nepřekonatelné. Říkám asi, protože některé věci nepřekonatelné jsou a taky to posuzuji ze své pozice šťastného dítka evropské civilizace, kterému objektivně a (kdybych nepožadovala pořád víc) i subjektivně nic nechybí.

Konec světa právě skončil a cítím, že je na čase vyrazit zpátky, na začátek. Nepředstavitelně ráda bych některé věci začala úplně odznova, včetně jednoho vztahu. Představte si, jaké by to bylo, přijít k člověku, který byl vaším světem a říct:

"ahoj, ty taky jezdíš rád na kole?"

panuje ve mně totiž ta naivní představa, že odtud to může vyrazit miliony směrů. A že tentokrát, když začneme nanovo a načisto, to může i někam dorazit. Nemůžu se zbavit jedný věci, kterou mám před očima, nevím, proč je ten obrázek v mé hlavě tak přesný. Stojím na balkoně v letních šatech, pod nimi to, co jsem si koupila jen pro něj, a vítr ve vlasech. Je to asi tak tři měsíce odteď (ty letní šaty asi nejsou úplně logické). On je někde v domě. Je slunečný den a máme všechen čas světa a začínáme ve třetí zemi, dávno v hlavě ani jeden nemáme tu katastrofu, co se stala o mnoho měsíců dříve.
Image de retro

Měla jsem vztah na dálku.

have a day.

6. listopadu 2016 v 15:42 | Marjane |  oduševnělé řeči
Občas se nám sníží standarty, a to natolik, že sníme o jednom jediném normálním dni. Ne úžasném a plném zážitků. Ne nezapomenutelném a prožitém ve stylu, jako by to byl poslední den vašeho života. Prostě jen normální. Normální nuda. Normálně vstát, dát si kafe, otravovat se v mhd po cestě do školy, koukat na kyselé ksichty a klidně být i jedním z nich. Normálně si jako rozmazlenej fracek stěžovat na školu, na těch pět povinností za semestr, jít si se spolužáky sednout na pivo (víno) a pak si vyčítat, že jsem přece tohle odpoledne chtěla konečně začít na něčem pracovat.

To jsou všechno věci, kterých si nevšimnete, dokud o ně nepřijdete. Je to jako když jsem psala jeden seznam, někdy před svými osmnáctinami. Cítila jsem se sama jak kůl v plotě a rozepsala se tedy o vztazích a o tom, co bych za nějaký dala. Zakončila jsem to slovy "na hony vzdálený ideál, který si právě teď žije tolik lidí" (nebo tak nějak). Za tu uplynulou dobu už jsem měla šanci si to konečně vyzkoušet na vlastní kůži a teď mi to přijde právě tak normální jako ten normální život. Není potřeba na to neustále myslet. Tak jako nebylo potřeba myslet na nervydrásající obyčejnost normálního života, dokud se i z ní nestalo něco nedosažitelného.

Víte, že můžete vypadnout ze společnosti? Z řádu? Můžete se ocitnout za sklem, dychtivě pozorovat lidi, co si to vykračují sem a tam, dlaně přitisknuté na sklo a vědomí, že se tam teď ani v nejbližší době nedostanete. Tak nějak bych popsala pocity poslední doby.

Vysvětlím vám, co se mi tak líbí na tomhle citátu. Je to acceptance - přijetí. Mnozí nemůžou pochopit, ale každý umí akceptovat. Nebo bych ráda věřila, že každý máme v sobě schopnost přijmout i ty věci, kterým tak úplně nerozumíme. Je to opak přístupu "nikdy se mi to nestalo tak nevím, o čem mluvíš", kdy člověk neguje vaši zkušenost a pocity, jen proto, že se nevešly do jeho škály. Lidé se rádi ke všemu vyjádří - věřte ale, že k některým situacím neexistuje vhodný příměr. Jakmile je vaše srovnání světelné roky daleko od toho, s čím se potýká vám blízký člověk, tak si ho, prosím, nechte. Není nic horšího než přijít s takovou frází k člověku, který se potýká s tím nejhorším ve svém životě a myslet si, že mu pomůže vědomí, že se vám cosi podobného kdysi stalo.

Proto nemá cenu přát dobrý den. Občas prostě dobrý den není v našich silách. Občas tím jediným co chceme je, aby ten den proběhl v klidu, někde začal a někde skončil. Některé dny prostě ani nemám chuť mít dobrý den, protože by to znamenalo namáhavou snahu místo odpočinku. Jsou to takové mezidny. Nevzpomenu si na ně jako na dobré, ani jako na špatné. Dny, kdy jsem se schovala v bezpečí za sklem, protože jsem neměla sílu být součástí tohoto světa.

Have a day.
 


trošku staré spot news

19. října 2016 v 11:51 | Em |  (Mimo)pražské záležitosti
To jsem se tak povalovala v předpříjímačkovém období na lavičce na Petříně a užívala si výhled na Prahu. Můj vysněný obor byla Historie - evropská studia. A samou unešeností jsem zapomněla na možnost, že se tam nedostanu. Věděla jsem, že nejsem ideální kandidát, ale tak proč tomu nedat šanci, že? Se dvacátým stoletím jsem v testu neměla problém, ale čím dále do historie otázky odcházely, tím míň jistá jsem si byla. Zbývala mi i tak hromada zajímavých možností, tak jsem nastoupila na žurnalistiku (a teď můžu reálně začít bydlet na Střeláku, yay!) s tím, že si k ní možná ve druháku něc o přiberu, pro doplnění přehledu a rozšíření obzorů.
Výhled na náš hotel z kopce (Norsko). Zpětně si myslím, že to byl jeden z nej způsobů, jak strávit prázdniny.Bylo to poučné v, ehm, mnoha ohledech. Jednak vložení jisté zodpovědnosti do mých rukou (obdivuju tu odvahu :D), bydlení sama (a zjištění, že ta chatka se sama neuklidí, ale na druhou stranu na mě nikdo nebude nepříjemný, že jsem to neudělala před x dny). Taky jsem poznala spoustu skvělých nových lidí - jednak Anu, která je prostě prototypem mojí nejlepší kamarádky a zároveň holka, na kterou jsem jsem si zadělala docela crush a další v mým životě doteď důležité lidi :)
Jestli mám v Norsku svoje duševní místo, tak je to Vigelandův park. Jsem schopná trávit hodiny a hodiny porozováním jeho soch a nacházím v nich pokaždé nové detaily. Jeho téma jsou lidské vztahy - rodinné, milenecké, přátelské a jiné - a soužití a život. A to, kolik života se mu podařilo do svých soch vložit, mi vždy znovu vyrazí dech. Úplně nahoře je sloup z lidských těl - děti se škrabou nahoru, jakožto budoucnost národa, ale všichni jsou navzájem propleteni a spojeni.
Nejsou to ale v mém životě samé momenty inspirace a pohody. Bylo by asi fér se tedy podělit i ten opačný případ. Měla jsem hodně crappy den a nic se nezdálo zabírat. Ruku jsem si popsala, protože mě k tomu inspirovala jedna holka, co natáčí videa na YT a bojuje s psychickými problémy. Pro ni je to způsob, jak zahnat touhu po sebepoškozování, pro mě prostě ventil, připomenutí, které budu mít pořád na očích a něco, na co se mě možná později někdo zeptá a tak se budu moct aspoň rozmluvit o tom, na čem mi záleží. Vůbec si poslední měsíce na ruce něco píšu často, od korejských znaků po iniciály mých drahých. Následně jsem vyrazila do lesa a ten pocit, že se dusím vlastními emocemi, se začal pomalu rozplývat.
Moskva city aneb nejvyšší mrakodrapy Ruska pohromadě. Vrátit se do rodného města (což není Moskva) po šesti letech bylo úžasné, ale pořád mě mrzí, že jsem se tam nedostala dřív. V hlavním městě jsme strávily s mamkou jen necelé tři dny a věřte mi, za tu dobu se nedá projít ani centrum města (a byla by to docela challenge, když má rozlohou 5x tolik, co Praha). Nicméně jsme se podívaly na Rudé náměstí, Lomonosovu univerzitu (v reálu je méně děsivá než na fotkách, ale za to opravdu impozantní a nepředstavitelně obrovská).
Kolos jménem Lomonosova univerzita (ta nejvyšší část měří ještě jednou tolik). V kombinaci se stmívající se oblohou odstínů oranžové to byl neopakovatelný pohled.
Kamarádka z dětství (v Barnaulu) a jedna z nejdůležitějších osob v mém životě i teď. Bylo fajn se po tak dlouhé době vidět a zjistit, že i když jsme se obě dost změnily, rozumíme si víc než kdy dřív.
Dost fajnová chata s mými fajnovými kamarády. Vařili jsme spolu, hráli do rána na kytaru, koulovali se v krkonošských kopcích a mnoho dalšího. Nemůžu vyjádřit, jak moc jsem ráda, že takové lidi u sebe mám.
Vyškrabali jsme se docela vysoko a za odměnu se nacpali různými druhy knedlíků. Výletovat s lidmi, se kterými vám konverzace nestojí je dost na pohodu, ani si nevšimnete, kolik už máte za sebou kilometrů (dokud později večer nevylezete ze sprchy nezjistíte, že vaše nohy na chození po schodech jaksi úplně rezignovaly).
Signal festival jsem letos podnikla třikrát, jako minule. První večer jsem to tak narychlo sama prošla (ale prochladla a "užívám si" s nemocí doteď). Po druhé s partou a po třetí s jistým D., podnikatelem a protestantem (tohle kombo mě asi ještě dlouho nepřestane fascinovat :D). Samozřejmě přišla tedy na přetřes spousta náboženských témat, docela bych to probrala i podrobněji, ale to by chtělo ještě promyslet, je to dost ožehavé téma...

Dejte mi vědět, jak se máte (a ne jen takový to slušný "dobře").
A dejte mi vědět, jestli jde na tom novým pozadí vůbec něco přečíst.
M.

Další články


Kam dál