have a day.

6. listopadu 2016 v 15:42 | Marjane |  oduševnělé řeči
Občas se nám sníží standarty, a to natolik, že sníme o jednom jediném normálním dni. Ne úžasném a plném zážitků. Ne nezapomenutelném a prožitém ve stylu, jako by to byl poslední den vašeho života. Prostě jen normální. Normální nuda. Normálně vstát, dát si kafe, otravovat se v mhd po cestě do školy, koukat na kyselé ksichty a klidně být i jedním z nich. Normálně si jako rozmazlenej fracek stěžovat na školu, na těch pět povinností za semestr, jít si se spolužáky sednout na pivo (víno) a pak si vyčítat, že jsem přece tohle odpoledne chtěla konečně začít na něčem pracovat.

To jsou všechno věci, kterých si nevšimnete, dokud o ně nepřijdete. Je to jako když jsem psala jeden seznam, někdy před svými osmnáctinami. Cítila jsem se sama jak kůl v plotě a rozepsala se tedy o vztazích a o tom, co bych za nějaký dala. Zakončila jsem to slovy "na hony vzdálený ideál, který si právě teď žije tolik lidí" (nebo tak nějak). Za tu uplynulou dobu už jsem měla šanci si to konečně vyzkoušet na vlastní kůži a teď mi to přijde právě tak normální jako ten normální život. Není potřeba na to neustále myslet. Tak jako nebylo potřeba myslet na nervydrásající obyčejnost normálního života, dokud se i z ní nestalo něco nedosažitelného.

Víte, že můžete vypadnout ze společnosti? Z řádu? Můžete se ocitnout za sklem, dychtivě pozorovat lidi, co si to vykračují sem a tam, dlaně přitisknuté na sklo a vědomí, že se tam teď ani v nejbližší době nedostanete. Tak nějak bych popsala pocity poslední doby.

Vysvětlím vám, co se mi tak líbí na tomhle citátu. Je to acceptance - přijetí. Mnozí nemůžou pochopit, ale každý umí akceptovat. Nebo bych ráda věřila, že každý máme v sobě schopnost přijmout i ty věci, kterým tak úplně nerozumíme. Je to opak přístupu "nikdy se mi to nestalo tak nevím, o čem mluvíš", kdy člověk neguje vaši zkušenost a pocity, jen proto, že se nevešly do jeho škály. Lidé se rádi ke všemu vyjádří - věřte ale, že k některým situacím neexistuje vhodný příměr. Jakmile je vaše srovnání světelné roky daleko od toho, s čím se potýká vám blízký člověk, tak si ho, prosím, nechte. Není nic horšího než přijít s takovou frází k člověku, který se potýká s tím nejhorším ve svém životě a myslet si, že mu pomůže vědomí, že se vám cosi podobného kdysi stalo.

Proto nemá cenu přát dobrý den. Občas prostě dobrý den není v našich silách. Občas tím jediným co chceme je, aby ten den proběhl v klidu, někde začal a někde skončil. Některé dny prostě ani nemám chuť mít dobrý den, protože by to znamenalo namáhavou snahu místo odpočinku. Jsou to takové mezidny. Nevzpomenu si na ně jako na dobré, ani jako na špatné. Dny, kdy jsem se schovala v bezpečí za sklem, protože jsem neměla sílu být součástí tohoto světa.

Have a day.
 

trošku staré spot news

19. října 2016 v 11:51 | Em |  (Mimo)pražské záležitosti
To jsem se tak povalovala v předpříjímačkovém období na lavičce na Petříně a užívala si výhled na Prahu. Můj vysněný obor byla Historie - evropská studia. A samou unešeností jsem zapomněla na možnost, že se tam nedostanu. Věděla jsem, že nejsem ideální kandidát, ale tak proč tomu nedat šanci, že? Se dvacátým stoletím jsem v testu neměla problém, ale čím dále do historie otázky odcházely, tím míň jistá jsem si byla. Zbývala mi i tak hromada zajímavých možností, tak jsem nastoupila na žurnalistiku (a teď můžu reálně začít bydlet na Střeláku, yay!) s tím, že si k ní možná ve druháku něc o přiberu, pro doplnění přehledu a rozšíření obzorů.
Výhled na náš hotel z kopce (Norsko). Zpětně si myslím, že to byl jeden z nej způsobů, jak strávit prázdniny.Bylo to poučné v, ehm, mnoha ohledech. Jednak vložení jisté zodpovědnosti do mých rukou (obdivuju tu odvahu :D), bydlení sama (a zjištění, že ta chatka se sama neuklidí, ale na druhou stranu na mě nikdo nebude nepříjemný, že jsem to neudělala před x dny). Taky jsem poznala spoustu skvělých nových lidí - jednak Anu, která je prostě prototypem mojí nejlepší kamarádky a zároveň holka, na kterou jsem jsem si zadělala docela crush a další v mým životě doteď důležité lidi :)
Jestli mám v Norsku svoje duševní místo, tak je to Vigelandův park. Jsem schopná trávit hodiny a hodiny porozováním jeho soch a nacházím v nich pokaždé nové detaily. Jeho téma jsou lidské vztahy - rodinné, milenecké, přátelské a jiné - a soužití a život. A to, kolik života se mu podařilo do svých soch vložit, mi vždy znovu vyrazí dech. Úplně nahoře je sloup z lidských těl - děti se škrabou nahoru, jakožto budoucnost národa, ale všichni jsou navzájem propleteni a spojeni.
Nejsou to ale v mém životě samé momenty inspirace a pohody. Bylo by asi fér se tedy podělit i ten opačný případ. Měla jsem hodně crappy den a nic se nezdálo zabírat. Ruku jsem si popsala, protože mě k tomu inspirovala jedna holka, co natáčí videa na YT a bojuje s psychickými problémy. Pro ni je to způsob, jak zahnat touhu po sebepoškozování, pro mě prostě ventil, připomenutí, které budu mít pořád na očích a něco, na co se mě možná později někdo zeptá a tak se budu moct aspoň rozmluvit o tom, na čem mi záleží. Vůbec si poslední měsíce na ruce něco píšu často, od korejských znaků po iniciály mých drahých. Následně jsem vyrazila do lesa a ten pocit, že se dusím vlastními emocemi, se začal pomalu rozplývat.
Moskva city aneb nejvyšší mrakodrapy Ruska pohromadě. Vrátit se do rodného města (což není Moskva) po šesti letech bylo úžasné, ale pořád mě mrzí, že jsem se tam nedostala dřív. V hlavním městě jsme strávily s mamkou jen necelé tři dny a věřte mi, za tu dobu se nedá projít ani centrum města (a byla by to docela challenge, když má rozlohou 5x tolik, co Praha). Nicméně jsme se podívaly na Rudé náměstí, Lomonosovu univerzitu (v reálu je méně děsivá než na fotkách, ale za to opravdu impozantní a nepředstavitelně obrovská).
Kolos jménem Lomonosova univerzita (ta nejvyšší část měří ještě jednou tolik). V kombinaci se stmívající se oblohou odstínů oranžové to byl neopakovatelný pohled.
Kamarádka z dětství (v Barnaulu) a jedna z nejdůležitějších osob v mém životě i teď. Bylo fajn se po tak dlouhé době vidět a zjistit, že i když jsme se obě dost změnily, rozumíme si víc než kdy dřív.
Dost fajnová chata s mými fajnovými kamarády. Vařili jsme spolu, hráli do rána na kytaru, koulovali se v krkonošských kopcích a mnoho dalšího. Nemůžu vyjádřit, jak moc jsem ráda, že takové lidi u sebe mám.
Vyškrabali jsme se docela vysoko a za odměnu se nacpali různými druhy knedlíků. Výletovat s lidmi, se kterými vám konverzace nestojí je dost na pohodu, ani si nevšimnete, kolik už máte za sebou kilometrů (dokud později večer nevylezete ze sprchy nezjistíte, že vaše nohy na chození po schodech jaksi úplně rezignovaly).
Signal festival jsem letos podnikla třikrát, jako minule. První večer jsem to tak narychlo sama prošla (ale prochladla a "užívám si" s nemocí doteď). Po druhé s partou a po třetí s jistým D., podnikatelem a protestantem (tohle kombo mě asi ještě dlouho nepřestane fascinovat :D). Samozřejmě přišla tedy na přetřes spousta náboženských témat, docela bych to probrala i podrobněji, ale to by chtělo ještě promyslet, je to dost ožehavé téma...

Dejte mi vědět, jak se máte (a ne jen takový to slušný "dobře").
A dejte mi vědět, jestli jde na tom novým pozadí vůbec něco přečíst.
M.

I wasn't supposed to say that

17. září 2016 v 23:37 |  oduševnělé řeči
Sledování YouTube je možná prokrastinace, ale když narazíte na tvorbu jako má Dana z TheBookHoader, stojí to za to. Její videa jsou na pozitivní vlně, motivační, ale taky lidská a plná opravdových emocí a nezkreslených dojmů. Občas něco takovýho potřebuju.

Možná se k psaní sem vracím vždy až po delší době proto, abych měla dostatek zážitků, změn, které vám popisovat. Možná už nejsem dobrá na psaní o meziprostoru, o tom, co se nestalo nikde a nikdy, o abstraktních věcech v mé hlavě a objevech. A tak musíme začít klasické deníkové "byla jsem, viděla jsem". Myšlenky se ztrácejí skoro vzápětí poté, co se objeví. Což je vedlejší efekt, příznak, taková bílá vlajka něčeho, co mě dohání už roky. Něčeho, co mi ruinuje život víc, než kdy předtím, protože můj život teď je rozmanitější než kdy předtím (a tak je v něm víc lákavých terčů, víc mrakodrapů, které by se mohly co nevidět skácet).

A nyní k tomu, co se stalo: poslední dny v Norsku byly tak naplněné, až jsem si myslela, že se budu muset rozdělit na dvě. Chtěla jsem být s tolika lidmi zároveň, protože bylo jasné, že je pak dlouho /a některé už nikdy/ neuvidím. Byli jsme fakt dobrá parta a v tolik porozumění na jednom místě jsem ani nedoufala. Udělali jsme si malý výlet do Osla, po němž to loučení bylo svou tragičností jako z holywoodského filmu. Nicméně dva měsíce jsou už slušná doba a měla jsem se v Praze na co těšit. První dny a noci se nějak úplně spojily dohromady, protože jsem chodila z jednoho srazu na druhý, vítala se s dalšími a dalšími lidmi, do čtvrté hodiny ranní ze sebe vysypala všechno, co jsem neměla odvahu říct ani náznakem.

Nikdy v životě jsem nelétala tak často jako za tento měsíc. A spolu s Norskem to dělá celkem 6 přeletů za tři měsíce, což je na mě dost. Miluju létání i cestování, bloudění ulicemi, národní zvláštnosti a tak dál. Teď jsem v Barnaulu, ve svém rodném městě. Předtím jsme se stavili na tři dny v Moskvě. Je fajn být v Rusku a znát ho z jiné stránky, než je v Evropě běžně prezentovaná. Je fajn nemít z něj zbytečný strach a nepředstavovat si bůhvíco. Na druhou stranu musím ale říct, že objevy jako věčný oheň věnovaný "vojákům padlým v boji proti kulackým a eserským banditům" překvapila i mě. Zkrátka stopy minulýho režimu najdete, a to nemusíte ani dobře hledat. A zrovna "moje" město je tak zvláště zkomponované z moderny a jakéhosi pozůstatku po Leninovi. Ale cítím se tu doma. Stejně jako v Praze.

Teď je čtyři ráno, mám hlad, jsem bezcílně zamilovaná a měla bych jít spát. Zvykla jsem si tu skoro jako doma, což je jasné z nočních procházek ve známých ulicích, konverzacích s kamarádkou z dětství i plus mínus stabilní fajn nálady. Dnešek byl obzvlášť naplněný, tak moc, že vám z toho snad řeknu jen to, že jsem se dlouho takhle s někým nevyblbla, a že nevidět někoho šest sedm let není vůbec žádná překážka k bezchybnému porozumění, když se znova setkáte.

Přesto, trochu víc zodpovědnosti by mi neuškodilo.

Image de life, quotes, and love
Žijte a nezapomeňte dávat lidem (a nejen těm) najevo, že je milujete.
M.
 


mind your soul

9. července 2016 v 14:54 | Marjane |  oduševnělé řeči
Hei.

Když zavítám na tento blog, připadám si jako hodně neaktivní blogerka. Jako kdybych neměla co říct. Opak je pravdou, a já občas přemýšlím jestli ty dva blogy nějak nespojit dohromady, ale už tam mám napsáno 49 článků (nemám tohle číslo ráda, takže se co nejdřív pustím do padesátého), a navíc nemyslím, že by to byla nějaká změna k dobru. Ale asi by si to tu zasloužilo a little update on my life.

Za měsíc se toho stane docela dost. Naposledy jsem psala v přijímačkovým shonu - výsledky mě nepotěšily, ale vlastně ani nezdrtily. Na vysněnou školu chodit nebudu, ale pořád si muzu vybrat mezi dvěma naprosto super obory, a to žurnalistikou a mezinárodními studii (ne v tom ekonomickém smyslu, naštěstí). Jestli máte někdo nějaké povědomí či postřeh, budu vám ráda naslouchat.

Žiju daleko od Prahy, v malé chatce, kolem hory a řeka a les. Před týdnem jsem se mohla zbláznit z nezvyku a nedostatku podnětů, z pocitů osamění, to naštěstí přešlo. Vlastně jsem naopak přišla na to, že klid od městského života a od městských lidí (nezlobte se na mě) mi v některých směrech dost prospívá. Takže tak. Relaxuju, regeneruju a učím se zdravějšímu přístupu k okolí a hlavně sama k sobě.

Je totiž hodně věcí, ze kterých se hroutím. Nemá to nic společného s 'dobrou' a 'blbou' náladou. Cílem není nasadit úsměv a dobýt svět, ale uvědomit si, že je v pořádku cítit všechno, co cítím. Návaly lásky k sebe míň mně známým lidem, jen tak, kvůli drobnostem. Zpochybnění toho, že jsem výhradně 'na kluky' - a víte co, já stejně nestojím o žádnou nálepku. Bezednou propast, nejčernější myšlenky, pocit naprosté nevyrovnanosti a ztráty kontroly nad jakýmsi svým well-being (na tom budu ještě pracovat). Mohla bych vyjmenovat dalších 1000 věcí. Není to moc náhlé, divné, nepřijatelné - jsem to já. A já hlasuju pro individualitu před uniformitou. A jsem feministka.

Tak. Mám pocit, že to takhle stačí, je to příjemné být chvíli odlehčená od typických myšlenek rutinního života. Snažím se vypínat podněty z virtuálních realit i lidi, kteří se mě každý den znova a znova ptají, jak jde život v tom Norsku, a očekávají vyčerpávající odpověď, kterou ale nechci trávit svůj čas. Raději zapnu své smysly a užiju si nikdy nestmívající se oblohu, vítr na tváři, maličkosti, ve kterých se zrcadlí starost a prostý zájem jednoho člověka o druhého.

Užívejte léta :)

Další články


Kam dál