Leden 2014

Neber mi sen.

22. ledna 2014 v 21:25 | Em |  oduševnělé řeči
Ozývám se, abych napsala o něčem, co mě trápí.

Je to konec. Konec všeho a čehokoliv. Když něco končí ještě než to začalo. Lidé, kteří ti nedají šanci a vidí jen vlastní dokonalost a cizí chyby. Smrt, rozchod, uhašená vzplanutí a naděje zadupané do země. Omlouvám se, že jsem depresivní. Ale občas to přijde i na mě.

Byly to 4 roky. Asi. Někdy v sedmý třídě jsem začala toužit po klavíru. Ale moje první učitelka bylo velké zklamání. Nějakou dobu jsem to už chtěla vzdát, protože se zdálo, že jediné, co se nabízí, je učit se u fanatické ženské, která by, svými slovy, "nejraději upálila všechny homosexuály" a "zmlátila by svou dceru do krve kdyby na ní vyplázla jazyk". A pak přišel záblesk naděje - ZUŠ nedaleko odsud. Byla jsem moc ráda, že mám takovou šanci a hraní mě začalo konečně bavit.
Bohužel ne dost.
Teď, po těch asi 4 letech musím skončit, nemůžu si dodělat ani to pitomý příští pololetí. Ano, já vím, že jsem tomu teď zrovna moc nedala a třeba v prosinci jsem se tam moc neobjevila. Ale... přirovnala bych to asi k tomu jako když chodíte na šestiletý gympl a v páťáku si jednoho dne nakrásno řeknete "Já se na to vykašlu, skončím školu a půjdu do supermarketu."
Zkrátka, neflákala jsem to snad celou tu dobu a myslím, že si zasloužím tu školu aspoň dodělat. Už mám dost těch řečí, že jsem měla začít hrát, když mi bylo šest. Co mám dělat, když jsem nezačala? Sorry, ne každý hned odmala ví, co ho baví s co chce dělat. Někdo to hold zjistí později.
Co na to říct. Mrzí mě to a připadám si trochu ochuzená, ne-li zrazená. To je asi moc silný slovo. Zkrátka je konec a nikdo se mě neptá, jen učitelka má slzy v očích a já přemýšlím, jak dlouho po tomhle mi vydrží klavírní apatie a jestli si vzpomenu aspoň na E dur, až mě přejde.
Story číslo dvě. Když sebe i své okolí už pár týdnů krmím nadějí, že ty dlouhé pohledy od neznámého kluka něco znamenají. No.. ehm.. spletla jsem se. Netušila jsem, že může člověk být až tak zamyšlený a že u toho kouká na random girls z čehož jedna naivní usoudí, že jí posílá hidden messages.
A to je možná důvod proč je někdy lepší mít imaginární nepravou naději než vědět, že občas se doopravdy fakt není na co těšit.
Přeju vám všem víc krásných začátků než smutných konců a zbytečných loučeních
hoping for better days,
Em
(:

totally illy

14. ledna 2014 v 20:30 | Em |  oduševnělé řeči
Ano, to "illy" není moc anglický, ale jinak by to takhle krásně neladilo, že. Podstata je, že jsem nemocná.
Nevím, proč tohle dělám protože mám celý den (vlastně už od víkendu) pocit, že se mi v tý hlavě zkrátka nic neděje. Žádná aktivní mozková buňka, do úkolu z fyziky zírám jak kdybych v životě neslyšela slova síla, práce nebo výkon. Nechce se mi přemýšlet vůbec o ničem, ani o knize kterou čtu (mám jich teď trošku víc rozečtených). Jsem permanentně unavená a spala bych každý den do oběda (a pak vstát a dát si snídani). Dnešek jsem prostě tak nějak zabila a i když se o moc líp necítím, ani nemám nějak zvlášť chuť si to zítra zopáknout a zůstat doma. Radši přežiju nějaký sprdy ve škole, prosedím s myšlenkami jinde těch 7 hodin, budu doufat, že po mě nikdo nebude nic moc chtít a pak snad půjdu na zpěv. Je to fakt jedna z mála věcí, co mě drží nad vodou a nesmírně baví a tak mě dost štve, že i když jsem minulou středu šla do školy, tak sjem ho kvůli nemoci vynechala.. Naprd to je!
A taky bych si chtěla dát zas někde kafe. Protože k čemu by mi jinak ten den plný sebepřekonávání byl? :)
přesně táák.

Tak nebuďte nemocní a čau
Em

Psaní v metru v zeleném svetru

9. ledna 2014 v 23:57 | Em |  rýmující se slova
Už dlouho jsem nepřidala něco aspoň trochu slušně zrýmovaného. A dneska, zrovna v metru, mě začaly napadat myšlenky, týkající se.. no prostě někoho. Vtip je v tom, že se skoro neznáme. A jestli u mě něco jistojistě platí, tak to je, že

poznám, že v tom už pěkně lítám, když o něm začnu psát verše


a já začala dneska. Ani jsem tomu nějak moc nevěnovala pozornost, ale moje skvělá kamarádka tuhle nestálost okomentovala asi těmito slovy: "Víš, tebe asi baví se zamilovávat, trápit se otázkami, jestli něco cítí on, psát o něm básně... a pak, když k něčemu směřuje, ho odkopneš." Naneštěstí má pravdu. Ale nemyslete si, že s tím nebojuju :)

Proč nedokážu já vykouzlit na tvé tváři úsměv
když jdeš kolem mě koukáš se spíš smutně
Roztavím se brzy ze vší nejasnosti
A když tě vidím s jinou, závistí křupou kosti

Jedna jízda společná by stačila
aby dlouho řešenou záhadu objasnila

Vyhýbáme se však
a ztrácíme kontakt
Cítils někdy něco,
třeba jenom náznak?

*tou jízdou se opravdu myslí MHD :D (jen pro objasnění, to je děs, že mě napadá, že by vás to napadlo :D)


koexistence dospělých a dětí

5. ledna 2014 v 20:30 | Em |  oduševnělé řeči
Taky rádi prokrastinujete? Já si to příště dobře rozmyslím. Je taková krásná neděle (která už sama napovídá, že by se měla prožít v klidu a nic moc nedělat) a já popisuju už asi pátý papír úvahami na téma "Rozumí dospělí dětem?"... co já vím.
Kdybych se aspoň mohla vyhranit a pak si jen komentovat svůj názor, ale ne. Jak mám zastupovat stejně oba názory? Nejdřív jsem 3x psala ne, protože.. a pak zase ano, protože.. Teď jsem se konečně dostala k bodu, kdy můžu (díky moc!) napsat, co si o tom všem vlastně myslím, jelikož jsem až doteď byla schovaná za všemi těmi argumenty. No a já si myslím, že... Nevím.
Asi mi už bouchne hlava a to to píšu ve francouzštině :D
ach, miluju svojí školu (a samozřejmě se hrozně moc těším, až tam po těch nekonečných prázdnin bez jediného fransouzkého slovíčka zavítám... oui, oui)
to jsem někde vyhrabala (znáte Wordporn?), jak trefné!

Jdu dopsat ten světaznalej sloh, i když si vůbec nejsem jistá, jestli v tuhle chvíli něčemu rozumím.
Upřímné politování těm, co jdou zítra zas do školy/práce/kamkoliv.
Em.
PS: co myslíte, rozumí nebo ne?

1/2014

3. ledna 2014 v 15:35 | g. |  (Mimo)pražské záležitosti
Někde jsem viděla nějakej článek zaměřenej na photo challenge. Fakt si nejsem jistá, že zvládnu vyfotit každý den něco a nasbírat 365 fotek (a přiznejme si, některý dny stojí opravdu za * a to poslední, co mám v takový dny chuť udělat je vzít zrcadlovku a vyfotit si vzpomínku.. ehm, nee :D). Tak jsem to rozdělila na jednotlivé měsíce, uvidím, kolik toho bude. Číslo nad fotkou vždy označuje datum a článek bude postupně doplňovaný, když nafotím něco dalšího.
Tak aspoň něco málo za leden tedy:

1