Neber mi sen.

22. ledna 2014 v 21:25 | Em |  oduševnělé řeči
Ozývám se, abych napsala o něčem, co mě trápí.

Je to konec. Konec všeho a čehokoliv. Když něco končí ještě než to začalo. Lidé, kteří ti nedají šanci a vidí jen vlastní dokonalost a cizí chyby. Smrt, rozchod, uhašená vzplanutí a naděje zadupané do země. Omlouvám se, že jsem depresivní. Ale občas to přijde i na mě.

Byly to 4 roky. Asi. Někdy v sedmý třídě jsem začala toužit po klavíru. Ale moje první učitelka bylo velké zklamání. Nějakou dobu jsem to už chtěla vzdát, protože se zdálo, že jediné, co se nabízí, je učit se u fanatické ženské, která by, svými slovy, "nejraději upálila všechny homosexuály" a "zmlátila by svou dceru do krve kdyby na ní vyplázla jazyk". A pak přišel záblesk naděje - ZUŠ nedaleko odsud. Byla jsem moc ráda, že mám takovou šanci a hraní mě začalo konečně bavit.
Bohužel ne dost.
Teď, po těch asi 4 letech musím skončit, nemůžu si dodělat ani to pitomý příští pololetí. Ano, já vím, že jsem tomu teď zrovna moc nedala a třeba v prosinci jsem se tam moc neobjevila. Ale... přirovnala bych to asi k tomu jako když chodíte na šestiletý gympl a v páťáku si jednoho dne nakrásno řeknete "Já se na to vykašlu, skončím školu a půjdu do supermarketu."
Zkrátka, neflákala jsem to snad celou tu dobu a myslím, že si zasloužím tu školu aspoň dodělat. Už mám dost těch řečí, že jsem měla začít hrát, když mi bylo šest. Co mám dělat, když jsem nezačala? Sorry, ne každý hned odmala ví, co ho baví s co chce dělat. Někdo to hold zjistí později.
Co na to říct. Mrzí mě to a připadám si trochu ochuzená, ne-li zrazená. To je asi moc silný slovo. Zkrátka je konec a nikdo se mě neptá, jen učitelka má slzy v očích a já přemýšlím, jak dlouho po tomhle mi vydrží klavírní apatie a jestli si vzpomenu aspoň na E dur, až mě přejde.
Story číslo dvě. Když sebe i své okolí už pár týdnů krmím nadějí, že ty dlouhé pohledy od neznámého kluka něco znamenají. No.. ehm.. spletla jsem se. Netušila jsem, že může člověk být až tak zamyšlený a že u toho kouká na random girls z čehož jedna naivní usoudí, že jí posílá hidden messages.
A to je možná důvod proč je někdy lepší mít imaginární nepravou naději než vědět, že občas se doopravdy fakt není na co těšit.
Přeju vám všem víc krásných začátků než smutných konců a zbytečných loučeních
hoping for better days,
Em
(:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Denise Brooks Denise Brooks | Web | 24. ledna 2014 v 22:03 | Reagovat

Klavír :'), na ten bych taky chtěla umět hrát, občas mě to mrzelo, že jsem nezačala, ale mám kytaru. Žádné stresy, jsem samouk a hraju si podle svého pro radost :-). Akordy se stejně člověk učí sám a rytmy zvládne podle netu. Já sice chodila asi půl roku do kroužku, ale tam se stejně učily základy, které jsem už uměla.
Co se týče kluků... zamilovaná jsem byla i rok, myslela jsem si, že jeho pozdravy s úsměvem něco znamenají, Pletl mi hlavu, ale nakonec se ukázal jako neskutečný idiot, s kterým jsem si já kráva vůbec něco začínala. Bylo to příliš nucené a pokud to nepřijde samo, nečekaně, je to o ničem.
Neboj, zas bude líp :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama