Duben 2014

Neobvyklé věci

18. dubna 2014 v 21:43 | Em |  oduševnělé řeči
To jsem zas dlouho nic nenapsala.
Nemyslete si, že bych nechtěla. Já jsem nemohla!
Už dobrej jeden měsíc se snažím načíst svůj blog a povedlo se mi to až dneska. Ale jelikož jsem na psaní /ok, vypisování se/ tak trochu závislák, založila jsem si mezitím další blog. A ci mám teď dělat, to nevím. Nedokážu psát střídavě svoje
myšlenky na dva různý blogy, a navíc by ty články byly úplně stejný.. Tenhle mám už nějakou dobu, ale zas mě láká to nový prostředí, no.. uvidíme :)

Teď bych zas chtěla napsat pár věcí, ale moc nevím, kde začít.
Tak začnem pátkem. V pátek jsem měla závěrečný ples tanečních. Od tý doby, co jsem tam začala chodit, se pár věcí změnilo. Dřív, když jsem ještě chodila normálně do společenských tanců, jsem si neuměla ani představit, že bych do těch tanečních šla. Bylo to pro mě něco neprozkoumaného.

A na první hodinu jsem přišla pozdě. Jestli to o mně ještě někdo neví, ano, jem chronický opozdilec. A teď mi dochází, že si vlastně nejsem jistá, jestli ta věta znamená to, co jsem chtěla říct :D Přišla jsem, a třeštila oči na všechny ty krásně upravené holky v šatech s ledovým klidem ve tváři, na kluky ve společenském obleku, všichni se tak trochu tvářili, jako by právě tohle byla pro ně ta nejběžnější záležitost. Stála jsem ve dveřích, čekala, až si mě všimli a šoupli na parket. Vůbec to nebylo špatné, jen trochu nezvyk. A od té doby jsem na parketě byla skoro každý nedělní večer.
Ne, že bych tam vyloženě našla kluka snů a přátele na celý život, ale pár fajn lidí se mihlo. Jsem za to moc ráda.

A v pátek, na závěrečný ples, jsem šla spíš naladěná, že po pár hodinách odejdu, moc se mi tancovat nechtělo. Dorazila jsem (achjo, já vím) asi o 20 minut později, ne že by to někdo kontroloval, ale když se člověk nazařadí na začátku a partnera nemá, tak si pak prostě těch tři čtvrtě hodiny nezatancuje.
____________________________________________________________________________________________
Ahoj, blogový světe. Možná se někomu zdá divné, že píšu úvod dvakrát do jednoho článku, ale já už nevím, jak jsem ten o tanečních chtěla dopsat. Zkrátka a dobře, ples byl skvělý. Nebylo to ale takový to typický euforický, vlastně právě naopak, bylo skvělé zjistit, že i v mojí třídě se najdou skvělí lidi, co umí vyslechnout, podržet, zvednout náladu. Začínám na některé lidi měnit názor a budu se snažit pro ně udělat to samé. V té nejhorší situaci se pozná, komu na tobě opravdu záleží. Jsou někteří kamarádi, kteří jsou tu, když je zábava, něco se děje a tehdy to vypadá, že to nikdy neskončí. A pak se něco nepěknýho stane a ten kruh kamarádů se rázem zúží - zůstanou jen ti, kteří tě poznali i z té (nej)horší stránky a přesto na tebe nezanevřou. Takových lidí si moc cením, je jich málo. Hlavně poslední dobou to pociťuju... Opravdu vám radím, važte si jich, protože si někdy ani neumíme představit, kolik si kvůli našim náladičkám a depkám musí vytrpět.
Díky, Táňo.
Díky, babi a ostatní z rodiny.
Díky, Kristino.
Díky, druhá Kristino.
Díky, Davide.
Díky, Tadeáši.
Díky, šesťáku, se kterým občas pokecám ve škole.
Díky, ti, na které jsem si zrovna nevzpomněla, a co mě podrželi.