Srpen 2014

analysing my feelings.

25. srpna 2014 v 20:30 | Em |  (Mimo)pražské záležitosti
Jsem zpátky.
(a nikoho to nezajímá) ← první negativní větu máme za sebou, doufejme, že další bude za dlouho.
Smůla, tady si na nic hrát nebudem :)
Ten týden na vodě bych nakonec označila jako za jeden z nejlepších týdnů tohoto léta. Složení party bylo fakt na jedničku (já nejsem na lidi zas tak náročná, chápu, že jsme každý jiný). Výhrady mám samozřejmě taky - jeden kluk měl takovou tu povahu, že všechno věděl nejlíp, ale jakmile byla třeba pomoc, tak nějak nemohl. Holčina jménem M. byla na můj vkus trochu moc urážlivá, ale kdoví, co by všichni našli na mně :) Celkově jsme si ale sedli, a za to jsem moc ráda, protože to přece jenom bylo spousta společně stráveného času.
Nelituju.
Ani trochu.
A teď mě vůbec nenapadá, jak to celé shrnu. Pluli jsme na kánoích, 6 lidí, takže 3 lodě, vždycky vepředu /háček/ holka a vzadu /zadák/ kluk. Kilometrů 21,14,25,14,14 :D největší problém jsme měli s včasným vyrážením, takže se první a čtvrtý den stalo, že jsme připluli jen tak tak před setměním /a být pozdě večer na vodě, to není nic příjemného, zima a tma, brrr/. Nejvíc mě bavily večerní táboráky, hlavně ten ve středu byl fantastickej. Zůstali jsme tam až někdy do půl čtvrté, posílení rumem s kolou a dalšími lihovinami jsme zpívali a hráli na kytaru. Shodou okolností to byl takový větší táborák, u kterého se sešlo celkem dost lidí, a mezi nimi nějací muzikanti z jedné kapely. Ten večer jsem jim něco málo zazpívala /zpěv je moje vášeň, ale většinou jsem hrozná stydlivka/ a oni z toho byli jednak paf, jednak si na mě vzali pro případ na příště kontakt. Moc mě to potěšilo :)


Taky mě bavil ten třetí den na lodích, jeli jsme v těch 3 lodích jen 4, dvě holky zůstaly v kempu. Skvěle jsme pokecali a byla fakt sranda, jsem ve společnosti kluků možná o trochu radši než v té holčičí.
Ještě musím dodat, že právě ten den, kdy jsme jeli nejvíc kilometrů, jsme se s mým parťákem cvakli /rozumějte narazili čelem lodi do kamene pod jezem a následně se převrátili a hodili držku do ledové vody/ na kanoi. Oba jsme si odnesli nějaké škrábance, ale nejtěžším úkolem pak bylo vylít všechnu tu vodu z lodi, aby se v ní dalo dál plout. Ale zároveň s tímhle jsem překonala svůj největší strach spojený se sjížděním vody a to převrácení lodi. Vlastně jsem z ní sama o něco dřív tak nějak instinktivně vyskočila :D

Některé plány nám teda nevyšly vůbec. Například jsme nestihli žádnou kulturu /původně byl v plánu výlet na Křivoklát/ a z plánovaných obědů v restauracích každý den vyšly asi dva (a pak už jsme měli všichni po krk těch bistro s párky na 120 způsobů). Taky se v polovině týdne stalo něco s motorem jednoho ze dvou aut, která jsme potřebovali na převoz a tak, takže to taky celkem zkomplikovalo situaci a posunulo náladu na čas o pár stupňů pod nulu. Vyrovnávali jsme ji každý po svém. Já jsem se v nejblbější chvíli odpojila od party a počkala, než se mi to v hlavě trochu uleží, problémy jsme řešili společně, nikdo nebyl na nikoho protivnej /ok, skoro, ale i tak je to zázrak/ a když i to bylo málo, protáhli jsme si večer a vzali lahváče, kytaru, dříví na oheň a hned to bylo v pohodě.
...
Nevím, jestli to tak má ještě někdo jiný, ale pro mě jsou první dny v Praze vždycky docela těžký - ať se vracím odkudkoli. Prostě mám pocit, že tu nemám co na práci a všechno srovnávám s místem, odkud jsem se vrátila a hlavně s těmi zážitky.
Když to vezmu popořadě: ráno mi chybělo probudit se ve stanu vedle někoho a s někým si hodinku před vstáváním rozespale popovídat. Snídat sama a mezi čtyřmi stěnami se taky nedá srovnat se společnou snídaní s výhledem na řeku a přírodu. Pak samozřejmě kanoe. Prokecané a prosmáté večery. Propité večery (?) Táboráky, zpěv a kytara.
A teď si jdu pomalu zvykat na Prahu, protože ta má taky svoje kouzlo :)
Em.

tak ahoj za 6 dní (a nějakej TAG)

17. srpna 2014 v 12:22 | Em |  oduševnělé řeči
Nechtělo se mi to tu před odjezdem nechat bez jediného nového článku.
Dnešek je zatím celkem na nic.
Asi od půl šesté ráno jsem vzhůru a nechtělo se mi už usnout, tak jsem poslouchala ve sluchátkách hudbu a četla komixy.
Měla jsem se s někým sejít. Ale bohužel to nestíhá. Jako asi to týden přežiju, ale neustálý odkládání mě moc nebere.
Šla jsem ven se psem /pomáhám s ním babičce/ a neudržela jsem ho, když se chtěl prát s dalšími dvěma psy, takže jsem ještě vyfasovala sprďáka od majitelů těch psů a jelikož jsem tou dobou měla nervy víte-kde, tak jsem je místo omluvy a vysvětlení seřvala taky. pohodové ráno :D
Ale dnešek má i svou světlou stránku.
A to zítřek.
Odjíždím na vodu s partou, ze které znám pořádně jen jednoho kluka, ale ostatní jsem viděla, a vypadají fajn.
Snad aspoň něco může být tím nekomplikovaným způsobem fajn.
Prosím.
(Díky :D)

tvoje smutný oči nikoho nezajímaj, tvůj úsměv už jo.

9. srpna 2014 v 22:33 | Em |  (Mimo)pražské záležitosti
Jakože nechci, aby někdo ještě četl ten článek dole.
Protože je to za námi. Víte, ono občas pomůže dát si navzájem pokoj. Už to neřešíme. Mám za sebou zatím nejhezčí večer a hlavně noc těchto prádznin, spali jsme jednu hodinu, tancovali jak šílení, leželi na Staroměstském náměstí a koukali na hvězdy, bavili se anglicky, s Němci, s Francouzi... Připadala jsem si volná.

Je to zvláštní no.

A z nadpisu jste asi pochopili, že mě pochmurná nálada moc zrovna nebere. Ale nejsem takovej magor, abych trvala na věčeném štěstí. Dokonce netrvám ani na věčné spokojenosti. Výkyvy nálad do života patří. Ale když vím, jak si jí zlepšit, tak bych měla jít do toho.

A to je ten moment, kdy si vzpomenu na jeden večer, přibližně před měsícem. Náplavka. Jen tak jsme si bezstarostně šly a já se najednou zastavím, a kámoška taky, protože jsem se právě zamilovala na první pohled. Musela jsem ho vidět ještě.
...
Bála jsem se, že neřekne ani slovo a já odejdu s hlavou plnou otázek a budu si zas všechno vyčítat. Už nevím, kdo to rozproudil, ale bavili jsme se celkem dlouho, padaly úsměvy, vzduch se trochu uvolnil... a pak už jsem ho neviděla. Ale našla jsem ho na jedné síti a teď si připadám fakt trochu pathetic.
Ale řekla jsem si jednu věc: Radši ať mě ten kluk má za magora, když mám padesáti procentní šanci ho někam pozvat, než když neudělám nic, za magora mě nemá... a mám šanci nula nula.

A taky jsem popřemýšlela, že by vás možná zajímal i logičtější článek než tyhle žblebty, které se pořád opakují.
Určitě hodlám přidat fotky z Lanzarote + tak trochu reportáž, to mě baví
Hodně jsem načetla, chcete recenze?
Nebo něco na téma, klidně napište návrh.

Těším se na vaše nápady a inspiraci k psaní,
Em.