Září 2014

všichni něco chtějí a já nechci nikomu dlužit

23. září 2014 v 21:24 | Em |  oduševnělé řeči
Kdy že jsem to psala naposledy? Druhý den, co začala škola? Měli jsme asi 4 hodiny, nic se nedělo, nikdo nic nevyžadovalo a
já si myslela, že tohle bude sranda...
Není to nijak hrozný, docela jsem do školního režimu zaplula, přece jen je to letos popáté. A to už bych si mohla trochu zvyknout, že se na gymplu vyžaduje, abych makala. Ale není to jenom škola. Škola není k mému nemalému překvapení natolik vyčerpávající a plná nástrah jako... lidé v ní. Jako lidé všude. Pozoruju a vytvářím různé sociologické úvahy. Některé závěry jsou udivující. Některé milé a zahřejí u srdce. Někdy mi ale připadá, že ty lidi naprosto neznám a oni naprosto neznají mě ani sebe navzájem, a to jsme se prosím viděli za poslední roky opravdu dost často.
V mém (zatím smyšleném) dost dlouhém seznamů důvodů, proč se cítím nesvá, byste našli například tohle:

lidé se přetvařují a málo se respektují
A to není žádná novinka. Ale stejně mě to unavuje. Poslouchat ten falešnej smích a vědět, že jsou věci, který si prostě upřímně nikdy neřekneme, ale jsou naprosto zřejmý. Poslouchám spolužačku jak jí někdo štve, jejich názory se rozcházejí a ošklivě se s ostatními pohádali a další den jsou všichni úplně ok a zase se smějí. A taky ti lidé, kteří se ozvou, jen když něco chtějí.

Přidala jsem se k pár lidem nedávno na pizzu. Objednali jsme, kecali, přinesli pizzu, vtípky, výměna dílků s ostatními, vykecávání se. Dojedli jsme a oni se rozhodli řešit nějakej svůj projekt. Neúčastním se v něm, tak jsem jen poslouchala.

Řešila jsem to potom s kamarádkou právě z té party a když jsme se dostaly k momentu, kdy ona přišla s nějakým nápadem a reakce byly "to je zbytečný, to je jedno, proč to řešíš, kurva(?!)", měla slzy na krajíčku. Tohle je to přátelství? Tak to pěkně děkuju, asi se k vám nepřidám.A zamrzelo mě, jak málo respektu mají
jeden k druhýmu.

a odsuzují a spoléhají na předsudky
Další věc. Mám jednoho kámoše, o kterém bych si nikdy nemyslela, že s ním vůbec najdu společnou řeč. Je hodně společenský a píše i lidem ze školy, které moc nezná, jen aby je někam pozval. Ze začátku mi to přišlo otravný, časem jsem se nechala ukecat. Zjistila jsem, že je svým způsobem fajn. Ale samozřejmě, že právě u těch lidí z mý třídy má úplně opačnou reputaci. Jo, můžeš mít na něj svůj názor.
Ale jak chcete mít názor na někoho, koho absolutně neznáte?
Bohužel kdosi zplodil poznámku na jeho jméno a už to jelo. Trapný přezdívky, trapný otázky, protože ví, že se s ním bavím. A je mi jedno, co si o tom myslí. Ale zamrzí mě, když se podívám na D., což je taky jeho kámoš, a on se směje s ostatními místo aby třeba řekl, ať drží klapačku. Přestavte si vaše kamarády, jak se vám smějí spolu s lidmi, co o vás tak jednou v životě slyšeli /asi něco blbýho/ a mlčky podporují jejich tupý vtípky na váš účet, a pak se vrátí za vámi, jako by nic. Tak tohle u mě taky nefunguje.

No a poslední věc na odlehčení. Byla jsem na rande.
YAAAY.
No, ani tak ne. To, že je to rande jsem zjsitila v momentě, kdy jsme se měli rozloučit. Kluk, kterýho jsem potkala před měsícem při sjíždění vody. Kromě toho jsem ho viděla dvakrát v životě. Kde mám ze sebe kruci dolovat nějaký city? Nemůžu s ním teď klidně randit a nitru cítit, že je mi to celý, on i to, o čem se bavíme, vlastně celkem jedno. Jo, to zní blbě. Můžete to teď přestat číst a jít si pustit na spravení nálady romantickou komedii. Jde asi o to, že tak trochu čekám, že ten kluk bude mít něco navíc, náboj, charisma, jiskry v očích a co já vím. Jestli jsem takovýho už poznala? jo. Jestli jsem ho nechala jít? Jo. Ale to bylo už dávno a je čas na nový lidi. Jenže přesně z tohohle důvodu se nechci vázat po jednom dvou fajn rande (neumím to skloňovat :D, T. by jistě řekla randích). Protože fajn rande znám. A fajn pokeců jsem zažila nepřeberně. takže ano, chci něco navíc. Protože jinak bych asi mohla začít chodit se svými klučíčími kamarády (a že jich mám mnohem víc než holčičích kámošek, líp si rozumíme).

Objevila jsem tuhle skvělou kapelu a tenhle skvělý song. Klidně mi nevěřte, ale akustická verze je ještě bombovější. Zkuste :)

Uvažujete někdy jako já, proč se lidi chovají tak jak se chovají, nebo to neřešíte?
Byli byste v partě, kde se občas necítíte dobře a respektovaně jen proto, abyste mezi ně patřili?
Zastanete se svých kamarádů/přítelů/kohokoli, když se do nich ostatní pustí?
Pokračujete v randění s člověkem, který vás nezaujal víc než jako kamarád?
Je lepší být singl a trochu vybírává nebo zadaná a muset ustupovat?

Myslím, že je občas fajn se zamyslet. Nad sebou taky, samozřejmě.
Snad jste mi tu neusnuli. Jestli ještě přidáte komentář nebo nějakou připomínku, budu jen ráda.
Je toho tolik, co bych chtěla ještě napsat. Ale to by ten článek měl kilometr.
Tak příště,
Em.

Too much time spent outside reality

2. září 2014 v 22:16 | Em |  (Mimo)pražské záležitosti
Ahoj.
Můžete hádat, co zrovna čtu. Nebo spíš dočítám.
Tohle nebude plnohodnotnej článek, spíš víc fotek než textu, snad to všichni přežijem.
Protože abych mohla víc psát, musím víc žít. Chápete ten nadpis? :)
Ano, toto je opět Lanzarote. Asi jste už pochopili, že výběr fotek do článku lehce postrádá logiku.
A tahle poslední je z mého města, z Drážďan. Kdo tam nebyl, nepochopí. To město má jedinečnou atmosféru, doslova se po válce vzchopilo z trosek, je tam život a je tam krásně.
Toto je pohled z nejvyššího turisticky přístupného bodu na Frauenkirche.
A teď nějaké to životně důležité info.
Ano, škola začala. A zítra se už učíme podle rozvrhu. Rozvrh je nehorázný, ale co jsme čekali, páťáci.
Už dneska jsem se pustila do bioly, protože si zítra máme napsat opakovací test.
Naše třída postrádá respekt. Když se něco vyhrotí, jeden začne mluvit jako dlaždič, další zvyšuje hlas, někdo to ironicky okomentuje a za pět minut se hádáme s horlivostí, jako by šlo o budoucnost světa.
...
A co vaše třída, vztahy a dojmy?
Chodíte po škole na kafíčko nebo se radši rozutečete do všech stran?