Říjen 2014

trošku demotivující

25. října 2014 v 20:33 | Em |  oduševnělé řeči
Milí a milé,
byla jsem poslední dobou tak zahlcená školou, že jsem si nenašla čas ani k napsání několika řádků. A i kdybych si ho našla, bylo by to o tom, jak jsem zahlcená školou.

ale včera začaly prádzniny! a díky ředitelskému volnu trvají celý týden :)

Tenhle týden byl k zbláznění, v dobrým slova smyslu.

(Thinking Out Loud)

pracuju teď na takovým menším projektu, co nám zadala škola. Není to nic velkýho, ale máme na to půl roku, takže něco se přece jenom očekává. Moje téma je antropologie♥ asi víte, o čem to tak jde, a kdyby ne, je to věda o člověku v hodně širokém záběru, můžete tam zkoumat etnika, chování pravěkých lidí, lidoopy, evoluční teorie, analyzovat kosterní pozůstatky.. a to právě dělám já! nebudu zastírat, že mě tohle téma přitahuje od doby, co jsem začala pořádně sledovat Sběratelé kostí, který naprosto miluju, atmosféru, případy, herce, všechno. Takže jsem za tuhle vědeckou příležitost moc ráda, v rámci školy se totiž v tomhle oboru moc vzdělat nedá.

Ve středu jsem po škole nejdřív narychlo napsala /ok, můj chytřejší spolužák mi to téměř nadiktoval/ úkol z matiky a vydala se na pohovor ohledně doučování. Trvalo mi fakt dlouho, než jsem to našla, běhala jsem jednou dlouho ulicí po obou stranách sem tam a ptala se lidí, co neměli tušení, jak mi poradit.
Šla jsem na zpěv a pak do divadla. Pamatujete na kluka, o kterým byl odstaveček v předminulým článku? Tak s ním.
Mám čím dál tím menší ponětí, co si o tom mám myslet. Občas se máme o čem bavit, občas mi přijde, že mluvím do zdi. Já dokážu být fakt velká citlivka a celkem mi záleží na tom, abychom při konverzaci byli s člověkem na jedné (nebo dvou, ne moc od sebe vzdálených) vlně a aby tam bylo nějaký porozumnění. To se nějak nedostavilo. Ani nějaká chemie nebo jak bych tomu měla říkat. Netěším se na moment, kdy se rozloučíme, protože to je ten trapnej moment, kdy přemýšlím, jestli se pokusí o kontakt, nebo ne, a jak bych na to asi reagovala. Když jsme takhle začali někam chodit, něco zkusil a moc to nedopadlo. Asi si vydedukoval, že potřebuju víc času a čas plyne a plyne... a já váhám skoro stejně jako na začátku. Normálně se mi tohle nestává, ale normálně taky nechodím mockrát s tím samým člověkem ven, hlavně když to na něco nevypadá, nebo se z nás nestanou přátelé /trochu zvláštní, ale taky cesta.../.
(Charlie Straight - School Beauty Queen)

A nevím, jak mu mám tohle všechno říct. Abych se moc nevykrucovala ale zároveň, abych dala oběma šanci jít si vlastní cestou. Není to tak někdy lepší, když jeden necítí to, co druhý? Omluvila bych se, ale nevím, jestli je za co.

Tak. Od zmatku v mé hlavě se přesuneme ke zmatku, co se nazývá umění. Výborný divadelní zmatek, který pod názvem Idioti připravilo Švandovo divadlo (prakticky jediné, kam pravidelně chodím). Nevěděla jsem, co mám čekat a představení na mě udělalo opravdu dojem, i když to bylo dost odlišné od toho, na co jsem v divadle zvyklá. Jak asi název napovídá, je tam spousta nemyslitelných scén, překvapení akce a atmosféra graduje k hranici veřejně přípustného a koukatelného (každý má tu hranici někde jinde, já nejsem zrovna konzerva, ale když je něco nechutné a laciné, je to pro mě prostě nechutné a laciné - tím nechci říct, že by se něco laciného objevilo v téhle hře. ani náhodou. nechutnosti tam místy byly, ale kdo to neviděl, nepochopí, jak skvěle tam zapadají). Už jsem několik těch inscenací v tomhle divadle viděla a musím říct, že mám moc ráda jejich styl, jak se každá z nich v tom hlavním drží originálu, ale zároveň se nebojí zajít dál a vmísit třeba i do klasické hry nějaké nové, vlastní prvky, takže je z toho něco víc než "jdem do divadla na Shakespeara". Pokaždé se tam ráda vracím, protože až tohle divadlo ve mně probudilo všechny pocity, které jsem si myslela, že v divadle zažít nejde. A diváci spolupracují. Diví se, vybuchují smíchy, pohoršují se, vykřikují překvapením a nadšením. Divadlo už nemusí být jen na scéně a je skvělý nápad přesunout ho občas i do řad diváků, aby neměli pocit, že jsou neviditelní, že můžou tu těžce nadřenou hru akorát mlčky sledovat, pak zatleskat a jít domů, ale že můžou i reagovat a dát tím i hercům nějaký ohlas, třeba je podpořit. A herci jsou vážně úžasní. Je docela milý tam pokaždé vidět někoho, koho jsem viděla i v minulé hře. Jsou skromní, nepřehrávají, nevypadávají z role ani na tu chvilku, aby se zasmáli vlastnímu vtipu. Vydávají ze sebe všechno, což je podle mě právě v téhle hře nutné podtrhnout, protože ne každý by to těch scén šel a rozhodně ne s takovou suverénností, otevřeností, empatií a kreativitou. Jestli je tahle hra o bláznech, nebo o lidech, co si na ně hrají, tak je herci nenapodobují, ale naopak, stanou se jimi. Všem do jednoho, co měli roli blázna, bych tam věřila, že blázni jsou. A obdivuju, že je tak brilantně zahráli a přitom jsou sami v pořádku.
K příležitosti téhle hry jsem taky dostala svůj snad první autogram (rozhodně první, co pro mě něco znamená, promiň Yemi A.D.). V těchhle Idiotech totiž mimo jiné hrál i Patrik Děrgel, jehož tvorbu obdivuju už od toho dne, co naši třídu posadili do kina na film Hořící keř - mimochodem, opravdový skvost, neuvěřitelně emotivní a úžasně zpracovaný). Jen tak se tam před začátkem potuloval mezi diváky a já jsem nemohla uvěřit, že tam kolem něj není dav lidí žádajících o podpis. Ale já ho dostala, i když bez věnování. Moje ruské jméno je prostě pro Čechy moc složité, což dosvědčí snad každej, komu jsem se kdy představovala :D Ale to je jedno, i tak mám velkou radost.

A jak mě asi někteří znáte, psala bych dál a dál o tom, co se dělo včera před divadlem (díky za skvělou procházku, T.) o věcech, co jsme za ty týdny stihli probrat se spolužáky, o tom, jak milí jsou poslední dobou lidé MHD a spoustě dalších věcí, ale to byste pak o mně toho věděli příliš na to, abyste měli zájem si ještě někdy přečíst jediné slovo.
Takže další slova zase později,
Em.

čím si zpříjemnit večer aneb Opravdu Dobré Filmy

3. října 2014 v 23:14 | Em |  inspirace
Zdravím :)

Pro změnu jsem se místo inventury mého života a rozebírání už tak dost komplikovaných záležitostí rozhodla napsat pro vás doufám zajímavější článek.
Mám takový pocit, že pár tipů na dobré filmy je prostě přínosnější než nějaký deníček neznámé holky. Ale nebojte, i ten brzo bude (až se na mě přestanou přes týden tak valit ty povinnosti..)

Takže jdem na to, pro dnešek to budou pouze dva filmy a podle vaší reakce uvidíme, jestli budu s "recenzemi" pokračovat :)


The Pretty One, USA, 2013
český název zatím není

Originální náměty na filmy se poslední dobou často opakují a jako by tvůrcům občas docházela fantazie. Tohle rozhodně není ten případ. Ve zkratce je to dvojčatech, z nichž jedna (Laurel) i na prahu dospělosti zůstala žít u rodičů v domě, kde vyrůstala a její život se nijak výrazně nezměnil, zatímco druhá (Audrey) hned, jak mohla, odjela poznávat velkoměsto, užít si svobodu a dělat kariéru. Audrey se občas přijede za rodinou podívat a jeden z takových dnů se sestrám stane osudným - při společné cestě autem mají nehodu a Audrey (ta krásnější a dospělejší) na místě podléhá zraněním. Do nemocnice vezou jen Laurel, kterou ale všichni hned považují za její mrtvou sestru a ona neví, jak jim vysvětlit, kdo doopravdy je. Po uzdravení se stěhuje do bytu Audrey, žije jejím životem a kromě bolesti ze ztráty čelí i zmatení způsobeného tím, že ještě nenašla sama sebe. Najednou je považovaná za mladou ženu stojící na vlastních nohou, má přítele, se kterým údajně už dlouho chodí, přestože ho v životě neviděla a musí se tvářit, že rozumí práci, kterou její sestra tak skvěle dělala...

No, může se zdát, že na takhle tragický začátek je hlavní téma příběhu nějak moc odlehčené. Ono to není úplně komedie, to by bylo opravdu nepochopitelné. Je to spíš milý film o životě, o situacích typu "něco takového se mně nikdy nestane" a o vypořádání se s tím. Hlavní postava je jen jedna - ta samá herečka hraje obě dvojčata, což je příznačné a v dobr
ém smyslu zvláštní. Tenhle film je výjimka, která se těžko škatulkuje, a zaslouží si více ohlasu, než se mu zatím dostává.


Barefoot, USA, 2014
český název zatím není

Tenhle film je, stejně jako předchozí, natolik zvláštní, až se z toho stává jeho hlavní přednost. Hlavní hrdinka Daisy je taková Alenka v Říši divů dnešní doby a pro její roztomilost a dobrotu hraničicí s naivitou si ji nejde nezamilovat. Je umístěna do psychiatrické léčebny, přestože blázen není, došlo totiž k nedorozumění. Zatím je ale tam, a Jay Wheeler se tam ocitne taky, protože bere jakoukoli práci, která je k mání, i uklízeče v léčebně. Navíc plánuje návštěvu rodičů, kteří jsou, narozdíl od něj, velmi spořádaní a na úrovni, a zároveň jít bratrovi na svatbu. Všichni čekají, že s sebou přiveze nějakou okouzlující přítelkyni, tu on ale nemá. A když už si s Daisy při krátkém setkání tak padli do oka a ona chce stejně z léčebny utéct, proč jejich plány nespojit dohromady?

Přiznám se, ze začátku to pro mě moc slibně nevypadalo. Jay byl vykreslen jako naprostý blbec a film se mi zdál povrchní. To do té doby než na scénu vstoupila Daisy, a než si jí všiml. Pak to bylo přesně, jak to být má, když chcete vidět romantiku, ale ne klišé. Vztah mezi těmi dvěmi byl opravdu unikátní, hluboký a bylo poznat, že nehraje roli jen přitažlivost, ale i jakési spříznění duší, což mnoha filmovým vztahům v dnešní době chybí. Kdyby z televize mohly létat jiskry, létaly by. A ten náboj byl taky cítit až u nás v obýváku. Tenhle film jako by dokazovat, že pro každého z nás je na světě člověk, se kterým budeme mít pocit, že se známe věky a že jsme vždycky čekali jen na něj.

Snad se vám článek líbil a nějaký z filmů zaujal. Jestli se na ně někdy kouknete, rozhodně mi dejte vědět, co na ně říkáte.
A co tyhle inspirační články? Baví vás?
Díky za názor,
mějte úžasný víkend,
Em