Prosinec 2014

písmenková aspirace do budoucna

20. prosince 2014 v 22:04 | Em |  oduševnělé řeči
Čuf,

proč třeba nenapsat pro jednou o tom, o čem bych chtěla psát později, až budu mít víc času a taky utříděné myšlenky?
Od posledního článku se to tu nehnulo, takže aspoň pro přehled, co se děje.
♥Skončila škola. Jako už každý rok jsme se všichni tradičně poslední den sešli, abychom si poslechli (v případě sboristů včetně mě) zazpívali nějaké chorály a koledy a vůbec všechny naladili na vánoční notu. Budu psát o těch dvou koncertech, o nervech při nacvičování, ranním vstávání a milých nových lidech.
♥Skončila škola. Dostala jsem pár dopisů. Psali jsme si totiž někteří osobní dopisy a v těch mých se určitě objevilo pár zajímavých nápadů a hlavně jsem zjistila o sobě nějaké dojmy, které já třeba tolik nevnímám. Nebudu lhát, dojalo mě to.
♥Servíruju už několikátý víkend, myslím, že jsem ready o tom něco sdělit a porovnat to s předchozí brigádou.
♥Chci jít trochu do sebe. Tím nemyslím extrémní změny povahy, abych do okolí víc zapadla, ale spíš si najít vlastní zdroj motivace. Stačí blbosti, jako dneska. Vzít znova do ruky po několika měsících kytaru a strávit s ní hodinu. Bolavé prsty, ale akordy mám vymyšlené a rytmus taky!
♥Tančit, zpívat, mluvit, prostě se vyjádřit. Strašně mi to pomáhá. Nevím, co bych dělala, být člověkem, co se stydí si jen pro radost zatancovat :D Chci se pokusit Vám předat něco ze své minizásoby argumentů proč v sobě nedržet emoce. Třeba protože to může být měsíc pohoda a pak bum... A jen tak se z toho nedostanete.
♥Udělat ze svého života a tohoto blogu příjemnější a útulnější místo

Tak si zatím užívejte adventu :)
Em

You got me dancing in the mirror

13. prosince 2014 v 23:18 | Em |  oduševnělé řeči
singing in the shower.

Některé momenty jsou kouzelné. Včera jsem šla ze zkoušky na koncert pěšky přes Pohořelec a koukala na tu nádheru, slunce skoro zapadlo a zbarvilo oblohu do všech odstínů modré. Byly vidět první hvězdy. Automaticky jsem vytáhla mobil a začala se prát s nastavením, aby fotka přibližně vypadala jako to, co vidím já. Marně :D
A pak mě napadl takový paradox. Když sedíme na internetu a zasněně koukáme na všechny ty fotky míst, která bychom chtěli navštívit, na východy a západy slunce, ojedinělé pohledy na město, které se jen tak neokoukají. A pak jdeme po ulici. V tom lepším případě aspoň zvedneme hlavu a koukneme se kolem. Ale vnímavost je většinou ta tam. Jako by se na i prochozeném místě nedalo objevit něco, co pro nás bylo předtím schované. To co je zvláštní je, že právě v takové situaci většina lidí vytáhne něco, co mí fotit a začnou to tam štelovat a tím pádem třeba právě při ojediněle zbarvené obloze prošvihnou ten pravý moment.


Při zírání na fotku jsme si přáli vidět to naživo, když to máme před očima, schováváme se za objektivy a displeje.

Asi zapomínáme, jak může být krásné se na něco jen koukat. Jasně, sice nebudu mít fotku, kterou doložím, jak úžasně to vypadalo a tu chvíli si budu moct přehrát už jen ve vzpomínkách, ale v dnešní době je důležité nezapomenout věci vnímat, nejen vidět.
tohle vypadá jako klíč ne? a vpravo jsou malinkatá srdíčka :D

Psala bych dál, ale už by to nemuselo dávat smysl :D
Krásnou neděli a všechny ostatní dny :)

Em