dvě protichůdné tendence ve světle nerozhodnosti

15. března 2015 v 13:17 | Em |  oduševnělé řeči
Z věcí, co mě děsí, je jednou právě tohle:


To, jaká jsem teď, není výsledek toho, jak jsem se začala chovat před pár dny, týdny, nebo ve svých šestnácti. Je to doslova výsledek všech mých rozhodnutí, odmítnutí, dnů, kdy jsem propadla myšlenkám, že to nedokážu, přestože cíl byl na dosah a stačilo se trochu překonat, zvednout se a jít. Je to výsledek toho, že jsem před několika lety, v jednom z nejdůležitějších momentů, kdy bylo třeba umět se rozhodnout, nevěděla, co chci. Je to taky výsledek toho, že jsem to jindy zas věděla, ať už pomocí mozku nebo jiných orgánů, ale strach a nejistota byly příliš velké a mezi mnou a mými plány se vytvořila propast. A mám takový pocit, že říct si, že jsem něco udělala, nebo naopak neudělala jen jednou, není zrovna osvobozující fakt.

Protože jsou v tom podle mě určité vzorce, a jak si jednou zvykneš na něco reagovat takhle, už se toho potom těžko zbaví. Protože já to udělala jednou, dvakrát, x krát... a věděla jsem, že je to špatně, ale tohle prostředí známého a bezpečného bylo pro mě příliš lákavé, než abych napodruhé či někdy potom reagovala nějak jinak, než napoprvé. Věděla jsem totiž už, jak věci dopadnou, když je nechám plavat/uteču/budu lidi ignorovat/řeknu si, že je mi takhle líp.
Naopak jsem nevěděla, co bude až se rozhodnu jednat/zůstanu/budu o problémech mluvit/přiznám si, že tohle maniodepresivní štěstí mi už dávno nestačí. Takže jsem se otočila a vyrazila zpátky do své komfortní zóny. Zóny, kde se nikdy nic nového nestane a všechno je tak dobře známé. Na jednu stranu super, nic mi nehrozí, není tu víc bolesti, než kterou jsem už znala, víc nepříjemností, než které jsem už zažila. Na druhou stranu - je tam ohromná nuda!

Ten pocit, že jsem si na chvilku udělala výlet a teď se vracím zpátky, s novou zkušeností, jejíž pokračování se ale může odvíjet pouze v mé hlavě, je... nedostačující. Jenže tímhle způsobem jsem skoro celou dobu na hodně věcí reagovala.

Možná jsou to jenom řeci, ale já mám pocit, že si začínám konečně určité věci uvědomovat. A není to jako blesk z čistého nebe, je to proces, který má milión bodů a přeskakováním ublížím jenom sama sobě. Tak třeba kdysi - už nevím, jak dávno - jsem si uvědomila, že plno věcí řeším prostým ignorováním problému. Je přece o tolik lehčí někoho ignorovat, až i jeho zájem úplně utichne a prostě se odmlčí, než si jít promluvit a vyřešit, v čem je ten problém. Tak jsem ignorovala. Občas jsem k tomu připsala větu, dvě na rozloučenou, ale je jasné, že jsem neměla odvahu cokoli řešit. Představa, že něco řeším, mě doteďka zrovna neuklidňuje. No a pak jsem si uvědomila, že mám prostě hromadu bloků, na kterých bych měla zapracovat. To by byl zas příběh na dlouho.
Na druhou stranu - a to je ta druhá tendence - nechci se ubíjet tím, jaká nejsem, protože to ze dne na den nezměním. Proto si i dovoluju tohle kašlání na některé věci, za které na sebe nejsem zrovna pyšná. Ale říkám si, že v rámci zachování jakési psychické pohody to za to občas docela stojí. A samozřejmě není všechno jenom černobílé. Zažila jsem plno hrozně šťastných momentů, celých období, kdy jsem nemohla uvěřit, že jsem vůbec schopná takhle uvažovat. Kdy jsem se dívala na ostatní, poslouchala svoje ztrápené kamarády a říkala si "vždyť je to tak jednoduché, máš tolik důvodů, proč mít radost...". Neuměla jsem těm klubíčkům neštěstí poradit - a taky, že není jak. Moje vlastní přesvědčení o sobě a světě okolo nezmění ani sebepsychologičtější rozhovor se sebelepším člověkem. Každý na tom musí mít svůj vlastní podíl, protože jen on ví všechno, včetně věcí, které nikdy nevyplavou na povrch a prvním krokem je přiznat to sám sobě.

Nemyslím si, že je to lehké. I když moc dobře víme, jací jsme, chceme aby obrázek o nás byl vždy o něco lepší. Jedna věc je, že pro okolí můžeme tenhle obrázek doladit, jak cheme. Můžem ale taky lhát sami sobě. Když milujeme něco, co nám ostatní zrovna neschvalují a nemyslí si, že to pro nás to pravé, aneb "To nejsi ty!", můžeme o tom časem přesvědčit i sami sebe. Ale co, jestli si ti lidi myslí, že je normální, že jsem ... (whatever) a že jsem naopak ne... (whatever).

Hlavní je, abych s tím já sama byla vyrovnaná.

A já se snažím.

Em
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zita Zita | Web | 15. března 2015 v 13:27 | Reagovat

Mně od jisté doby vůbec nevadí, co si lidé o mně myslí, nebo ne. :-)

Taky bych sama se sebou měla začít něco dělat, ale jen kvůli mně samé...

2 Ellaria Ellaria | Web | 15. března 2015 v 19:11 | Reagovat

V tom jsem dost protikladná, naopak mám touhu to všechno řešit a vysvětlit, protože ignorací vzniká spousta otazníků a když se to pak nedej bože začne řešit po dlouhé době, kdy člověk čeká, že to je promlčené, to není nic příjemného, radši té bouři čelím hned... I když v rámci všeho mám občas hroznou chuť se na všechno vykašlat a nic neřešit, prostě na to kašlat a ignorovat to...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama