Květen 2015

vypni to, Em

29. května 2015 v 21:06 | Em |  oduševnělé řeči
A to přesně udělám až dopíšu tenhle článek (a vyberu nějaký dobrý film). Pátek je den, kdy bývám hrozně unavená - týden školy, nucených konverzací, pohledů na profesory, kterým bych se nejradši vyhla obloukem - z toho je pak třeba se vypsat (chtěla jsem napsat vyspat, ale i tohle se výborně hodí), než se člověk restartuje, aby to všechno mohlo začít nanovo.

Takže já. Ráda bych napsala něco smysluplnýho, co by se pokud možno týkalo mé osoby, ale jsem pořád tak nějak ztracená. Nevnímám to nějak negativně. Možná by mi v některých ohledech prospělo, kdybych nebyla, ale já nechci dělat to, co je vnímáno jako správné. Je mi to docela jedno, protože tohle jsou moje otázky a řešení mi taky nikdo jiný nenajde.

Takže i když mám toho na srdci spoustu, do konkrétních slov a vět se to dává těžko. Rozhoduju se, jak budu vnímat sama sebe a zjišťuju, že to trvalé zdravé sebevědomí mi nedá nikdo jiný, než já sama. Že i přes zpackané věci z jakkoli vzdálenýho dřívějška je tu hora způsobů, jak žít v pohodě a dívat se těm lidem do očí.

nenechám se přece porazit svými vlastními výkyvy nálady.

13. května 2015 v 20:17 | Em |  oduševnělé řeči
A že jich mám požehnaně. Poslední dobou. Ještě do tohoto pondělka jsem byla naprosto v pohodě - plánovala jsem si, jak budu dokonce šťastná, až budu mít první část maturity za sebou (já vím, že si něco jako štěstí těžko naplánujete). Tomu sice předcházelo opravdový období temna, jak jsem už psala dřív, teď nedokážu pochopit, co mě donutilo se tak cítit a jaktože jsem nenašla sílu hodit to za hlavu, ale tehdy to - samozřejmě - nešlo.

A ne, že by za to mohla přímo ta maturita, ale... Vlastně nevím. Téma jsem si vybrat mohla, později jsem uznala, že jsem si mohla vybrat líp (ze dvou). Psalo se mi, jako kdybych se zasekávala ve vlastních myšlenkách, jedna věta hotová, a co dál? Tohle se opravdu nehodí, když píšete šestistránkovou práci. Navíc mi povypadala všechna možná slova (bylo to ve francouzštině) a napadala mě jenom třeba anglicky a slovensky :'D. Takže jsem pak jela mírně otřesená a zklamaná domů a pocítila k celé té francouzštině zvláštní nechuť. Řekla jsem si, že bych byla schopná ji už nikdy nepoužít, zapomenout, že umím francouzsky a prostě dělat něco úplně jiného. Vím, jak to zní z mojí strany absurdně, ale když se něco fakt intenzivně učíte pět let a výsledkem je písemná maturita, kterou jste jakžtakž zvládli (takový mám z toho pocit), asi začnete trochu pochybovat, jaký to mělo smysl.

Trochu jsem se vzpamatovala a jsem ráda, že umím francouzsky. Teď to stejně zapomenout nemůžu, protože mě čeká ještě ústní část a pak několik předmětů ve fj příští rok.