nenechám se přece porazit svými vlastními výkyvy nálady.

13. května 2015 v 20:17 | Em |  oduševnělé řeči
A že jich mám požehnaně. Poslední dobou. Ještě do tohoto pondělka jsem byla naprosto v pohodě - plánovala jsem si, jak budu dokonce šťastná, až budu mít první část maturity za sebou (já vím, že si něco jako štěstí těžko naplánujete). Tomu sice předcházelo opravdový období temna, jak jsem už psala dřív, teď nedokážu pochopit, co mě donutilo se tak cítit a jaktože jsem nenašla sílu hodit to za hlavu, ale tehdy to - samozřejmě - nešlo.

A ne, že by za to mohla přímo ta maturita, ale... Vlastně nevím. Téma jsem si vybrat mohla, později jsem uznala, že jsem si mohla vybrat líp (ze dvou). Psalo se mi, jako kdybych se zasekávala ve vlastních myšlenkách, jedna věta hotová, a co dál? Tohle se opravdu nehodí, když píšete šestistránkovou práci. Navíc mi povypadala všechna možná slova (bylo to ve francouzštině) a napadala mě jenom třeba anglicky a slovensky :'D. Takže jsem pak jela mírně otřesená a zklamaná domů a pocítila k celé té francouzštině zvláštní nechuť. Řekla jsem si, že bych byla schopná ji už nikdy nepoužít, zapomenout, že umím francouzsky a prostě dělat něco úplně jiného. Vím, jak to zní z mojí strany absurdně, ale když se něco fakt intenzivně učíte pět let a výsledkem je písemná maturita, kterou jste jakžtakž zvládli (takový mám z toho pocit), asi začnete trochu pochybovat, jaký to mělo smysl.

Trochu jsem se vzpamatovala a jsem ráda, že umím francouzsky. Teď to stejně zapomenout nemůžu, protože mě čeká ještě ústní část a pak několik předmětů ve fj příští rok.



Další věc je, že si připadám neviditelně. Prostě jako kdybych v daný moment neexistovala, všichni mluví skrz mě. Když se někdo chce na něco zeptat, obrátí se na kohokoli krom mě. Za to mám pozornosti ažaž, když někdo něco potřebuje. Vždyť já jsem nikdy neuměla být součástí party. A začleňovat se někam, kam už dlouho nepatřím, na to chuť nemám.
Tím chci jenom říct, že by mi vůbec nevadilo mít kolem sebe víc lidí, kteří mě chápou. Marts. Řekla jsem mu to a neměl žádný problém, neptal se mě, proč a jestli nejsem náhodou divná (taky nevíte, co jsem mu řekla :D). Někdo s kým můžu být úplně upřímná a nedělat si starosti, že tohle pochopí jinak, než jsem to myslela.

Taky mě mrzí, že se T. už v neděli vrací do Hamburgu. Ach jo.

A víte co? V létě chci vypadnout. Daleko, nedaleko, to je jedno. Nevím, jestli to tak nemám jen já, ale léto v Praze prostě nemám ráda. Jednak jsem tu po celý rok a taky jsem jaksi alergická na teploty vyšší jak 25°(a na dvacet pět musím mít taky mírumilovnou náladu). Dodělala bych si řidičák a odjela. Klidně budu někde pracovat, když to bude znamenat získat kousek samostatnosti a moct si vyrazit jednou za pár dní do přírody. Krkonoše. Ano, prosím.

Ale to jsou všechno jenom plány a já jsem došla ke skvělému prozření, že když budu trávit čas rozebíráním měnícího se stavu svých nálad, tak se asi v cíli jen tak neocitnu.
Kde je cíl?
Tam, kde se necítím sama, nevím, co je za datum a za den v týdnu a tam, kde snídám na slunci.
Naštěstí znám takových míst docela dost.

Em
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellaria Ellaria | Web | 24. května 2015 v 0:23 | Reagovat

Tenhle článek mi velmi zvláštním způsobem mluví z duše - pocity odcizení, nepochopení (i sebe sama) a nálada, co se podobá horské dráze. Není to lehký.
Někam vypadnout se jeví jako hodně dobré řešení!

2 Kristýna Kohoutová Kristýna Kohoutová | E-mail | Web | 26. května 2015 v 3:55 | Reagovat

Zdravím Tě,
ráda bych Ti nabídla možnost autorské spoluúčasti na mém připravovaném knižním projektu.
Úkolem je napsat vyjádření jakéhokoliv rozsahu, žánru a jazykových prostředků na téma "nejhorší situace v mém životě a nejlepší cesta z ní ven". Doplňující fází projektu je zodpovězení dotazníku na téma, který se zabývá životními hodnotami.
Hlavním cílem projektu je pracovat s pravdou a spatřovat smysl ve všech jejích formách. Ukazovat ji takovou, jaká je, vnímat ji bez příkras a pozlátka, a tím objevit její pravou váhu a krásu. Přestat se jí obávat, i když někdy může bolet, nebo být nepříjemná. Dokázat vyjádřit, že teď zrovna bolí, nebo je nepříjemná, a vědět, že je to tak v pořádku a není se za co ani v nejmenším stydět. Přijmout pravdu v lásce a souladu se sebou.
Mezi další dílčí cíle patří pozastavit se nad tím, jak jsme jako živé bytosti všichni stejní, ale přesto každý jedinečným originálem. Setřít rozdíly v pohlaví, generacích, barvách pleti, užívaném jazyce, sexuální orientaci, a naopak se nahlas rozlišit svým výjimečným pohledem na svět.
Budu ráda, když se nenásilnou cestou podaří dosáhnout i motivačního podtextu založeném čistě na osobních zkušenostech všech zúčastněných bez přítomnosti moralizování, klišé a odborné terminologie, ale nechci to tam rvát na sílu.
Věřím, že každý by si v tomto díle mohl najít především to, co zrovna nejvíce potřebuje, takže cílů může být ve skutečnosti mnohem více, ač je nestanovuju jen já, protože autory jsme my všichni zúčastnění, já bych to chtěla jen určitým způsobem usměrnit a pokusit se to nějakou cestou zpřístupnit těm případným, kterým zrovna něco takového chybí do jejich životní skládačky...
V případě zájmu o bližší informace mě, prosím, kontaktuj na e-mail kristynakohoutova@email.cz, případně na facebook do zpráv na facebook.com/KristynaKohoutovaCZ. Bylo by mi ctí.
S poděkováním a přáním krásné noci,
Kristýna Kohoutová

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama