rekonstrukce.

27. září 2015 v 10:51 | Em |  oduševnělé řeči
.
I'm only a fool for you
And maybe you too good for me
.
Občas se musíme pořádně potopit a zahrabat do všech nezdravých a špatných pocitů, abychom si uvědomili, jak moc potřebujeme změnu. Medovou náplast na bolest. Bolest složenou z milionu věcí - pocitu nepotřebnosti, nepochopení, taky z toho, že nevím, kam chci jít a připadám si často mezi ostatními lidmi jako zbabělec. Bojím se života. Chci vlastně jenom tu jeho část, co nebolí, nestojí žádnou námahu, slzy, nepříjemnosti, přemáhání. Nemám tolik motivace jako ostatní. Zajímalo by mě, kde ji všichni berou.
.
She's in love with the concept
As if we're all just how she imagined
Cause "we're in love but just don't know it yet"
Well, tell me how am I supposed to see the magic?
.
Takže ano, bojím se, ale zároveň vím, že život bez všeho toho je jen alternativa. Po dešti přichází duha, po bolesti a námaze dobrý pocit a změny. Změny chci, chci se cítit líp a přála bych si, aby v mém životě převažovala pozitiva nad negativy, abych se ještě víc vzdálila stavům deprese, vybudovala si pevnou základnu, bariéru. Možná jenom nechci zažít to, co bude nevyhnutelně předcházet změnám.
.
Včera jsem s jedním člověkem upřímničila (nové slovo odvozené od mé oblíbené vlastnosti) a řekla mu, že se cítím jako expert na packání všech vztahů, všeho. Protože to vážně neumím, a i když ve srovnání s tím, jak jsem všechno "uměla" pokopat pár let zpátky, je to teď v mnohém jiné, ale jsem v tom dost dobrá pořád.
A to nechci být. Asi to řeším dost impulzivně, s horkou hlavou, vychrlím na člověka všemožné pocity a i myšlenky, aniž bych přemýšlela, jestli je to úplně vhodný, a jestli bych mu je byla schopná říct i s "chladnou" hlavou. Někdy asi není špatný nápad dát si 10 vteřin, říct pár sprostých slov, výdech, nádech… a pak jednat. Mám stejně pocit, že hůř se v takových situacích cítím já,a ne ten druhý. Přejde mě to, zrekapituju si, co jsem řekla/udělala a je mi hrozně. Chci se někam propadnout. A v další fázi chci jenom, aby to bylo všechno zase pořádku. Mám silnou chuť se omlouvat, třebaže si nemyslím, že by vina byla jen z mojí strany (myslím, že nikdy není jen na jedná straně).

Možná jsem teď někam odbočila… jde jen o to, že se chci dobrat správné cesty řešení věcí, aby se pořád nerozbíjely a nerozpadaly. Méně upřímnosti, horlivost, emocí a víc času? Nebo naopak řešit, dokud je co, a hlavně dát dost jasně najevo svý postavení? Jak vidíte, těžko se mi mezi tím buduje kompromis. Jsem trochu komplikovaná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mischelle Mischelle | Web | 27. září 2015 v 14:05 | Reagovat

Krásný článek :)

2 Melly Melly | Web | 30. září 2015 v 8:03 | Reagovat

Taky si mezi ostatními připadám jako zbabělec. Mám strach z každé nové situace, nejraději bych jen tak proplouvala (jak to vychází mnoha jiným lidem!)... Držím palce, ať dojdeš kompromisu, ať najdeš svou cestu:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama