Prosinec 2015

sometimes it's hard to keep on living / but you're the one who's got to know just when it's right

29. prosince 2015 v 16:00 | Em |  oduševnělé řeči
jsem největší flákač ze všech lidí, co znám.
vlastně jediné, co jsem za dnešek udělala, bylo, že jsem si přepsala 3 stránky semináře z dějepisu (který jsem správně měla zapisovat už od začátku roku, takže žádná sláva).
a pokud se to počítá, tak jsem si do dvou do rána procvičovala francouzštinu v konverzaci o neúspěšných milostných životech, minimu plánů na Silvestra a o dalších věcech, co jsou prostě chiant.


jinak opravdu jen čtu, píšu, rozumuju a konzumuju. to je život, co
myslím, že tohle rozpoložení je dobrý na nějaký rekapitulační článek. asi vám příště napíšu seznam nejlepších knih, filmů, zlomových bodů /to už asi radši ne/, písní...
ale dneska to budou opět jen bláboly, tak prosím o trpělivost.

objevila jsem včera, musíte uznat, že větší dokonalost najdete jen těžko.

Image de quote, girl, and marc jacobs
je oukej snažit se. je to dokonce k dobru, většinou. jenže když se snažím příliš - není to znak toho, že jde něco nezadržitelně
do háje a už není ani v mých silách s tím něco udělat? když mám pocit, že se snažím jen já - má pak vůbec cenu něco zachraňovat?
když to teď shrnu, mělo to dvě fáze - v té první jsem se snažila být víc než kamarádka a
v tý druhý jsem se snažila být aspoň to.

Je neuvěřitelné, jak moc máte najednou co říct v situaci, kdy se bojíte vyslovit tu jedinou věc: "Nefunguje to."
Protože naděje.

Svátky proběhly v pohodě, ani nevím, co k nim pořádně říct.

nepotřebujeme mluvit o věcech, které jsou v pořádku. přeju vám co nejmíň mluvení a co nejvíc štěstí!
Em




it was almost right, i can't live this way.

22. prosince 2015 v 22:59 | Em |  oduševnělé řeči
Tohle je pro mě první prázdninový večer
a po delší době jsem pocítíla opravdu fyzickou potřebu psát.
jinak mimo blog jsem si toho psala spoustu. jak jsem jednou, před dlouho dobou, začala, mám pocit, že co si nezapíšu, na to pak snadno zapomenu. a tak nějak si dokumentuju svůj "duševní pokrok" za každý měsíc. zkrátka jak se cítím.
Image de coffee and socks

jinak tohle je následek toho, že trávím večer děláním velké spousty věcí. během školy, se spoustou povinností na krku, jsem si takový luxus nemohla dovolit. možná i proto jsem nesesmolila ani řádku.

výchozí bod byl pocit ne štěstí, který pro mě není nic nového. ta mezera je tam důležitá, protože já nejsem neštaštná, jen prostě nejsem šťastná.

ne štěstí. pro mě to znamená tu spoustu alternativ, kterými naplňuji svůj život. alternativy jsou další můj pojem, který často používám (za chvilku můžu vydat psychologický slovník). je to jako když žijete něco, co není špatné, ale není to to, co doopravdy chcete. je to nejbližší dostupná varianta bodu, do kterého se chcete opravdu dostat. vím, že většina lidí se s tím spokojí, ale mně to prostě poslední dobou nedá.

z alternativ pro mě pramení ne štěstí. protože mám skoro to, co bych chtěla, je to na dosah, tak blízko. a přitom daleko. zkrátka není to ono. věřím, že nejsem jediná, kdo tenhle pocit zažil.

ale nechci to v tomhle článku rozmazávat, spíš si zkusím rozpomenout, kam že jsem se to posunula. podařilo se mi vyměnit některý alternativy za věci, u nichž si říkám, že jsou opravdu to, co chci v tu chvíli dělat

jako když si v daný moment řeknete, jestli byste chtěli být někde jinde, s někým jiným, cokoli změnit... a odpověď bude ne.