I wasn't supposed to say that

17. září 2016 v 23:37 |  oduševnělé řeči
Sledování YouTube je možná prokrastinace, ale když narazíte na tvorbu jako má Dana z TheBookHoader, stojí to za to. Její videa jsou na pozitivní vlně, motivační, ale taky lidská a plná opravdových emocí a nezkreslených dojmů. Občas něco takovýho potřebuju.

Možná se k psaní sem vracím vždy až po delší době proto, abych měla dostatek zážitků, změn, které vám popisovat. Možná už nejsem dobrá na psaní o meziprostoru, o tom, co se nestalo nikde a nikdy, o abstraktních věcech v mé hlavě a objevech. A tak musíme začít klasické deníkové "byla jsem, viděla jsem". Myšlenky se ztrácejí skoro vzápětí poté, co se objeví. Což je vedlejší efekt, příznak, taková bílá vlajka něčeho, co mě dohání už roky. Něčeho, co mi ruinuje život víc, než kdy předtím, protože můj život teď je rozmanitější než kdy předtím (a tak je v něm víc lákavých terčů, víc mrakodrapů, které by se mohly co nevidět skácet).

A nyní k tomu, co se stalo: poslední dny v Norsku byly tak naplněné, až jsem si myslela, že se budu muset rozdělit na dvě. Chtěla jsem být s tolika lidmi zároveň, protože bylo jasné, že je pak dlouho /a některé už nikdy/ neuvidím. Byli jsme fakt dobrá parta a v tolik porozumění na jednom místě jsem ani nedoufala. Udělali jsme si malý výlet do Osla, po němž to loučení bylo svou tragičností jako z holywoodského filmu. Nicméně dva měsíce jsou už slušná doba a měla jsem se v Praze na co těšit. První dny a noci se nějak úplně spojily dohromady, protože jsem chodila z jednoho srazu na druhý, vítala se s dalšími a dalšími lidmi, do čtvrté hodiny ranní ze sebe vysypala všechno, co jsem neměla odvahu říct ani náznakem.

Nikdy v životě jsem nelétala tak často jako za tento měsíc. A spolu s Norskem to dělá celkem 6 přeletů za tři měsíce, což je na mě dost. Miluju létání i cestování, bloudění ulicemi, národní zvláštnosti a tak dál. Teď jsem v Barnaulu, ve svém rodném městě. Předtím jsme se stavili na tři dny v Moskvě. Je fajn být v Rusku a znát ho z jiné stránky, než je v Evropě běžně prezentovaná. Je fajn nemít z něj zbytečný strach a nepředstavovat si bůhvíco. Na druhou stranu musím ale říct, že objevy jako věčný oheň věnovaný "vojákům padlým v boji proti kulackým a eserským banditům" překvapila i mě. Zkrátka stopy minulýho režimu najdete, a to nemusíte ani dobře hledat. A zrovna "moje" město je tak zvláště zkomponované z moderny a jakéhosi pozůstatku po Leninovi. Ale cítím se tu doma. Stejně jako v Praze.

Teď je čtyři ráno, mám hlad, jsem bezcílně zamilovaná a měla bych jít spát. Zvykla jsem si tu skoro jako doma, což je jasné z nočních procházek ve známých ulicích, konverzacích s kamarádkou z dětství i plus mínus stabilní fajn nálady. Dnešek byl obzvlášť naplněný, tak moc, že vám z toho snad řeknu jen to, že jsem se dlouho takhle s někým nevyblbla, a že nevidět někoho šest sedm let není vůbec žádná překážka k bezchybnému porozumění, když se znova setkáte.

Přesto, trochu víc zodpovědnosti by mi neuškodilo.

Image de life, quotes, and love
Žijte a nezapomeňte dávat lidem (a nejen těm) najevo, že je milujete.
M.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Melly Melly | Web | 18. září 2016 v 15:04 | Reagovat

Jsem moc ráda, že se máš tak fajn :) Norsko mě docela zajímá, to jsi tam byla celé prázdniny? Jak/přes co ses tam dostala?:)

2 Ellaria Ellaria | Web | 19. září 2016 v 22:22 | Reagovat

Ta poslední věta mě úplně... Dostala. Ta je tak pravdivá až to bolí a málokdy si to uvědomuje!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama