Listopad 2016

have a day.

6. listopadu 2016 v 15:42 | Marjane |  oduševnělé řeči
Občas se nám sníží standarty, a to natolik, že sníme o jednom jediném normálním dni. Ne úžasném a plném zážitků. Ne nezapomenutelném a prožitém ve stylu, jako by to byl poslední den vašeho života. Prostě jen normální. Normální nuda. Normálně vstát, dát si kafe, otravovat se v mhd po cestě do školy, koukat na kyselé ksichty a klidně být i jedním z nich. Normálně si jako rozmazlenej fracek stěžovat na školu, na těch pět povinností za semestr, jít si se spolužáky sednout na pivo (víno) a pak si vyčítat, že jsem přece tohle odpoledne chtěla konečně začít na něčem pracovat.

To jsou všechno věci, kterých si nevšimnete, dokud o ně nepřijdete. Je to jako když jsem psala jeden seznam, někdy před svými osmnáctinami. Cítila jsem se sama jak kůl v plotě a rozepsala se tedy o vztazích a o tom, co bych za nějaký dala. Zakončila jsem to slovy "na hony vzdálený ideál, který si právě teď žije tolik lidí" (nebo tak nějak). Za tu uplynulou dobu už jsem měla šanci si to konečně vyzkoušet na vlastní kůži a teď mi to přijde právě tak normální jako ten normální život. Není potřeba na to neustále myslet. Tak jako nebylo potřeba myslet na nervydrásající obyčejnost normálního života, dokud se i z ní nestalo něco nedosažitelného.

Víte, že můžete vypadnout ze společnosti? Z řádu? Můžete se ocitnout za sklem, dychtivě pozorovat lidi, co si to vykračují sem a tam, dlaně přitisknuté na sklo a vědomí, že se tam teď ani v nejbližší době nedostanete. Tak nějak bych popsala pocity poslední doby.

Vysvětlím vám, co se mi tak líbí na tomhle citátu. Je to acceptance - přijetí. Mnozí nemůžou pochopit, ale každý umí akceptovat. Nebo bych ráda věřila, že každý máme v sobě schopnost přijmout i ty věci, kterým tak úplně nerozumíme. Je to opak přístupu "nikdy se mi to nestalo tak nevím, o čem mluvíš", kdy člověk neguje vaši zkušenost a pocity, jen proto, že se nevešly do jeho škály. Lidé se rádi ke všemu vyjádří - věřte ale, že k některým situacím neexistuje vhodný příměr. Jakmile je vaše srovnání světelné roky daleko od toho, s čím se potýká vám blízký člověk, tak si ho, prosím, nechte. Není nic horšího než přijít s takovou frází k člověku, který se potýká s tím nejhorším ve svém životě a myslet si, že mu pomůže vědomí, že se vám cosi podobného kdysi stalo.

Proto nemá cenu přát dobrý den. Občas prostě dobrý den není v našich silách. Občas tím jediným co chceme je, aby ten den proběhl v klidu, někde začal a někde skončil. Některé dny prostě ani nemám chuť mít dobrý den, protože by to znamenalo namáhavou snahu místo odpočinku. Jsou to takové mezidny. Nevzpomenu si na ně jako na dobré, ani jako na špatné. Dny, kdy jsem se schovala v bezpečí za sklem, protože jsem neměla sílu být součástí tohoto světa.

Have a day.