Prosinec 2016

Work with the pain.

17. prosince 2016 v 23:28 | g.emma |  oduševnělé řeči
Vždycky jsem byla naivní. Nikdy jsem si to nevyčítala.

Koneckonců díky naivitě vznikl tenhle blog a vznikla jsem já, taková, jaká jsem teď. Díky ní jsem si našla zájmy, které se názorově možná příčí hodně lidem, které potkávám, ale dotýkají se mýho srdce jako nic předtím. Díky tomu vím, že když skončím jednu školu, není to konec světa. Že konec světa je přechodný termín, kterým zalepujem věci, které nemáme v tu chvíli odvahu řešit. Ale zatím vždy přišel ten moment, kdy jsem tu náplast strhla, podívala se na tu záležitost s odstupem a řekla si:

"tak jo. jdem na to."

Nic (asi) není nepřekonatelné. Říkám asi, protože některé věci nepřekonatelné jsou a taky to posuzuji ze své pozice šťastného dítka evropské civilizace, kterému objektivně a (kdybych nepožadovala pořád víc) i subjektivně nic nechybí.

Konec světa právě skončil a cítím, že je na čase vyrazit zpátky, na začátek. Nepředstavitelně ráda bych některé věci začala úplně odznova, včetně jednoho vztahu. Představte si, jaké by to bylo, přijít k člověku, který byl vaším světem a říct:

"ahoj, ty taky jezdíš rád na kole?"

panuje ve mně totiž ta naivní představa, že odtud to může vyrazit miliony směrů. A že tentokrát, když začneme nanovo a načisto, to může i někam dorazit. Nemůžu se zbavit jedný věci, kterou mám před očima, nevím, proč je ten obrázek v mé hlavě tak přesný. Stojím na balkoně v letních šatech, pod nimi to, co jsem si koupila jen pro něj, a vítr ve vlasech. Je to asi tak tři měsíce odteď (ty letní šaty asi nejsou úplně logické). On je někde v domě. Je slunečný den a máme všechen čas světa a začínáme ve třetí zemi, dávno v hlavě ani jeden nemáme tu katastrofu, co se stala o mnoho měsíců dříve.
Image de retro

Měla jsem vztah na dálku.