Květen 2017

plněno I.

1. května 2017 v 9:59 inspirace
Nechci se nijak limitovat, ale zůstává pravdou, že kdykoli se rozhoduji, jaký typ obsahu na tenhle blog dám, převáží spíš ten pozitivní, takový, který má šanci mě i vás někam posunout, namísto aby náš zahrabal ještě hloubš, než už někteří jsme. Napsala jsem si kdysi v říjnu seznam - taková novoroční předsevzetí, dalo by se říct. A jak teď na něj koukám, je už z více jak poloviny splněný! musím se teda přiznat, že jsem se rozhodla na sebe nebýt extrémně přísná a stanovovat si nenormálně vysoké cíle, spíš to byla prostě změť inspirace o které jsem věděla, že je pro mě důležitá a že by mi mohla udělat radost. Proto čekejte spíš cíle hodně osobního charakteru, možná víc směřující k rozvoji vlastní osobnosti a každodennosti než nějaké bláznivé jednou-za-život-dosažitelné sny.

Jdem na to, část první.

První, co se v seznamu objevuje se jmenuje HES/IMS/to, co mám/2. Jo, ještě dodávám, že se jedná o pracovní názvy, kterým povětšinou rozumím jenom já - takže vysvětlení bude asi na místě.
Jednalo se zkrátka tehdy o odraz mé nespokojenosti s tím, co studuju - žurnalistika. Měla jsem velký propad, kdy jsem jenom seděla na přednáškách a upírala své soustředění jenom na to, že jsem se donekonečna proklínala za výběr specializace.
Pár věcí se změnilo. Jednak jsem začala mít žurnu ráda (a to tak nějak celkově, lidi, akce, přednášky, příležitosti), jednak jsem si ujasnila, že k zahraničnímu zpravodajství se hodí mít obdobně zaměřenou školu. Podala jsem si tedy přihlášku za mezinárodní teritoriální studia, kam jsem se (ironie osudu) už jednou dostala, ale nenastoupila. Uvidíme, jaké budou výsledky, protože uplynul rok a já po maturitě byla vycepovaná učením a zvyklá střílet chytré odpovědi tak, jako sotva ještě někdy budu.
Image de sign, neon, and quote
T. Jedno písmenko pro mě označující půlku mého světa, mou nejlepší kamarádku (zdravím, Táňo :)). Ona v Berlíně a já v Praze. Přijela mě zachránit z porozchodové deprese v prosinci na svátky, přijíždí poměrně často na pár dní, přijela na chatu s mými kamarády, kdy mi byla skvělou morální oporou a člověkem, kterému se můžu bez problémů svěřit s jakýmkoli svým momentálním nastavením. A pevně věřím, že i naopak.

Rusko a ru. Konečně něco, co by se asi dalo dekódovat. Zkrátka a dobře, chtěla jsem věnovat víc času i své druhé národnosti, svému v postatě mateřskému jazyku. O návštěvě v žáří jsem už asi psala - o Líze, ze které vyrostla naprosto skvělá osoba a která mi pomohla se cítit ve svém rodném městě znovu jako doma. Byly jsme tam s mamkou znova - v únoru?. Jednu věc je třeba říct, nebyla to dovolená. Přibližně před rokem mi zemřel děda a zanechal po sobě dvacet let neuklízený byt - hlavním důvodem, proč jsme do Barnaulu znovu jely, bylo, abychom ho daly do pořádku. Takže pro mě tenhle pobyt znamenal otevírání některých starých ran, probrečené noci a prostě tíhu na žebrech. Bylo tam samozřejmě i spousta světlých momentů, obědy s příbluznými a mou prababi, vědomí, že děláme něco, co nám i jiným opravdu pomůže, procházky po Leninově (ano) třídě.
Ale hlavně Moskva jako by mi to všechno vrátila, vynahradila. Neuvěřitelně uchvacující město, předimenzované tak, že na to má představivost často nestačí. Ubytovali jsme se u dlouholetých známých a brázdily přes VDNH (výstavu dosažení národního hospodářství), přes nostalgicky zařízené restaurace, které by jako vypadly z minulého století. V Moskvě jsem se začala cítit jako doma, přestože s obdobím, kdy jsem doopravdy vyrůstala v Rusku, má jen máloco společného. Má už ale poměrně dost blízko k mému evropskému já, k myšlení, k tomu, jak se sama cítím.

druhou část dodám někdy brzo. Asi vidíte, nejedná se o žádné nedosažitelné věci, spíš připomínku, ať se starám o to, co je pro mě doopravdy důležité.

Hezké svátky :)
Ria