Listopad 2017

tak komplexní, že snad ani nevím

1. listopadu 2017 v 10:49
Naštvala jsem se na přítele, že nedorazil na jednu akci hned, jak původně přislíbil. (ano, mám přítele)
Brečela jsem a obrečela všechna ta nedorozumění, co jsme spolu kdy měli. Kamarádka mě držela kolem ramen a utěšovala (díky T., miluju tě). Pak jsem přišla zpátky, podívala se na něj... a zjistila, že je to všechno moje vina.

Ano, čtete správně, mojí oblíbenou kratochvílí je rozvracení vlastních vztahů.
Image de love, couple, and wine
Vlastně je to něco, k čemu jsem se dostávala postupně, je težký pochopit, kdy to začalo. Jedno je jisté - takhle prominentní to dřív nebylo.

Já vždycky říkám, že "základem všeho je komunikace", ta záhadná 'komunikace' je zároveň pravděpodobně mým nejoblíbenějším, nejnadužívanějším slovem, modlou, univerzální radou na otázky života, vesmíru a tak vůbec...

Tak proč se tím sakra neřídím?

Slečna Maria jako by sežrala zeměkouli, pokud jde o problémy ostatních, vím, co by měli všichni dělat, jak postupovat. Ale pak se mě M. zeptá, ať řeknu, co je špatně a já slyším sama sebe zahřmít: "Nech mě bejt!" Otočím se k němu zády, zírám do blba, ani se nesnažím potlačovat slzy. A jestli si panebože nevšimne, že pláču, co je to proboha za přítele?

No jo, jenže až se mě zeptá (a on se vždycky zeptá, i když ne vždy úplně šetrně), co se děje, tak buď mlčím, vyčítavě na něj koukám, a nebo (moje nejoblíbenější) se zvednu a jdu pryč. Je tohle snad komunikace?

Napsat tohle, vůbec tady takové téma nakousnout, není pro mě vůbec lehké. Jak si také přiznat, že ne on je 'ten hajzl', kterýmu je 'úplně jedno, jak se cítím', ale úplně stejně citlivá bytost, kterou jsem nesčetněkrát bodla svými 'dej mi pokoj' a 'ozvu se, slibuju' a 'dělej si co chceš, je mi to šumák'. Zjistit, že jsem ho mohla taky něčím ranit, že on taky vycítí, když se distancuju a nechci s ním mluvit a chci radši být nešťastná se svým chytáním se za slovo a trápením, že mám člověka, který se odvážil mi dát upřímnou, leč ne vždy milou, odpověď, bylo jak objevit Ameriku.

Je to asi obzvlášť težký, ve chvíli kdy se zdá, že je ten druhý pro nic zanic útočný a "zlý", změnit perspektivu a říct si, jak se asi cítí ten "zlý a necitlivý" člověk, kterého mám naproti? Jak on vnímá celou tuhle absurdní situaci?

A třeba pochopíte, tak jako já (fakt lepší než Einstein tyjo), že vaše společná situace vznikla z toho, že jeden o něčem nemluvil, načež druhý nějak zareagoval, načež si to první nějak vysvětlil a postupoval podle toho, načež druhému přišlo, že po tý první věci už je tohle fakt jasná známka toho, že ho ten první nemá rád... a místo prohození několika upřímných vět a objetím na usmířenou chodí oba po světě a vyprávějí lidem, kteří jsou defaultně na jejich straně, jaký je ten druhý umíněný děcko. Legenda praví, že chodí po světě dodnes.

Vztahy jsou komplikovaný. Ale tohle by mohlo pomoct.