inspirace

lednová čtenářská dobrodružství.

20. února 2016 v 13:07 | Marjane
Čtu skvělé knihy, ale nejsem moc schopná o nich psát. Najít ta správná slova, protože mi ve srovnání s těmi kouzelnými světy přijdou všechna nedostatečná. Nebo se prostě neumím už moc vyjadřovat, kdo ví. Každopádně přišel čas, abych se s některými z nich zas rozloučila, protože si je nárokuje zpátky Městská knihovna (což na druhou stranu považuju za dobrou věc, čím dřív je vrátím, tím víc lidí se k nim dostane a bude si je moct užít snad stejně jako já).

Jelikož jsem ale na jednu z nich nedokázala napsat kloudnou recenzi, nečekejte nic zázračně literárního ani teď. Prostě to ze sebe už nějak vysypu a vy se třeba rozhodnete ten příběh objevit sami pro sebe. Což by byl nejlepší myslitelný dopad tohoto článku.

Jdem na to.

Nebudu si nechávat ten největší skvost až na konec, naopak vám ho představím ze všeho nejdřív. Znáte tu situaci, kdy opravdu nemáte času na rozdávání, tudíž si nemůžete vlastně dovolit strávit několik hodin denně s knihou, která nemá nic společnýho s maturitní, ani jinak povinnou a kultivující četbou, ale pak se najde taková, která vás prostě přesvědčí. Marťan od Andyho Weira je definitivně ten případ. Asi jste ten boom kolem této knihy zaznamenali. Bestseller, filmová podoba, chvála ze všech stran. Já se s ná poprvé setkala už před rokem, když mi ji T. četla večer při společným stanování. Ani mě to zas tolik nezajímalo, ale ona z ní byla nadšená, tak jsem si řekla, proč ne a nechala se navnadit prvními kapitolami. Znovu jsem se k ní ale vrátila až v roce 2016. A jak jsem ji jednou otevřela, nebylo cesty zpět. Pohltilo mě to, že jsem buď tu knihu četla a nebo na ni myslela. Asi tušíte o čem je. Mise na Mars musí kvůli nepříznivým podmínkám skončit dřív, ale posádka odletí bez jednoho z astronautů, Marka Watneyho. Myslí si, že je po smrti, protože má všechny předpoklady, aby doopravdy byl. Ve skutečnosti se Mark probere a s velkým zděšením zjistí, že na rudé planetě zůstal úplně sám. Jistě, prošel stovkami cvičení a hodinami příprav i na ty nejhorší situace, zvládne ale opravdu přežít na Marsu, dokud se o něm svět nedozví a nepodnikne kroky pro jeho záchranu? A jak dá vůbec o sobě vědět, když si všichni myslí, že to nepřežil?
To nebyl žádný spoiler, takhle to opravdu začíná. A jelikož je Mark v podstatě hlavní postavou příběhu, měl by být právě tím prvkem, který udrží čtenářův zájem a pozornost. A já si Marka bezvýhradně zamilovala. Ke své situaci se postavil s nadlhedem, prokázal neskutečnou dávk inteligence a racionálního uvažování a k tomu byl opravdu vtipný, takovým nenuceným způsobem, vždycky měl po ruce odzbrojující ironický nebo sarkastický komentář.

ukázka z 1. kapitoly
Taková je tedy situace. Uvíznul jsem na Marsu. Nemůžu komunikovat s Hermesem ani se Zemí. Všichni si myslí, že jsem po smrti. Jsem v Habu, který byl navržen na jednatřicet dní.
Jestli se porouchá oxygenátor, udusím se. Pokud se pokazí recyklace vody, umřu žízní. Když Hab přestane těsnit, jen tak vybuchnu. A jesliže se nic z toho nepřihodí, nakonec mi dojdou potraviny a zemřu hladem.
Je to tak. Jsem v hazjlu.

Sice to má s knižní recenzní málo společného, ale musím říct, že i film se opravdu povedl. Ale nečekejte, že se do něj vešel ten obsáhlý příběh úplně celý.

Další knihou je Neopouštěj mě od Kazua Ishigura. Je to japonský autor, ale odmala žije ve Velké Británii a tam je i zasazen tento příběh. Je docela složité ho popsat v několika větách, protože se na první pohled a až do určité části knihy zdá jako román z běžného života, tak to ale vůbec není. Sledujeme osudy dětí vyrůstajících v jakémsi Hailshamu. Vypráví nám je Kathy H., a nejvíce se dozvíme právě o ní a jejich nejbližších přátelích, Tommym a Ruth. I když se snaží žít život co nejpodobnější tomu, který znají ze světa venku, vědí, že nikdy nebudou jako normální lidé. Kdybych vám řekla, v čem vězí ten důvod, asi bych vás připravila o to největší překvapení.. Tyhle děti sice nemají být součástí společnosti, přesto se zdá, že jsou schopné stejně silných citů jako kdokoli jiný. Hlavní linka příběhu se točí kolem vzpomínání dnes už dospělé Kathy na dětství ve společnosti takových dětí. Všichni jen vzdáleně tušili, za jakým účelem byli přivedeni na svět a jak má skončit jejich život.
I do této knihy jsem se ponořila a trávila čas přemítáním nad myšlenkami, které mi nabízela. Moc veselá atmosféra z toho ale (pochopitelně) nedýchá. Spíš se takové čtení hodí k té tmě za oknem, chvilkám o samotě a hokrému čaji. Ani zmatená hlava v tomto případě neublíží. V takových podmínkách jsem si ji užila já a a až třeba někdy chytnete správnou náladu, budete vědět, do čeho jít. Je melancholická, zahalená tajemstvím, trochu ponurá a jakoby vzdálená, o něčem, co se může přihodit jen v nějakém jiném světě. Není jako cokoli, co jsem četla předtím.

ukázka ze třetí kapitoly
Když o tom teď uvažuju, vidím, že jsme byly zrovna ve věku, kdy jsme o sobě věděli pár věcí - o tom, kdo jsme, čím se lišíme od našich vychovatelů i od lidí venku-, ale ještě jsme nechápali, co to znamená. Určitě jste v dětství taky prožili podobný zážitek jako toho dne my; podobný ne pokud jde o skutečné detaily, ale o to, co se stao uvnitř, o vaše pocity.
(...) Možná už od pěti nebo šesti let vám někde v hlavě cosi šeptalo: "Jednoho dne, a možná to nebude dlouho trvat, poznáš, jaké to je." A tak čekáte, i když si toho nejste tak docela vědomi, čekáte na ten moment, kdy si uvědomíte, že jste opravdu jiní než oni. Že tam venku existují lidé jako Madam, kteří ne že by vás nesnášeli nebo že by vám přáli něco zlého, ale přesto se otřesou při pouhé myšlence na vás - jak jste byli přivedeni na svět a proč-, a kteří se děsí toho, že byste jim mohli zavadit o paži. Když na sebe poprvé pohlédnete očima takové osoby, zamrazí vás. Je to jako byste šli kolem zrcadla, kolem kterého chodíte každý den, a ono vám znenadání ukázalo něco jiného, něco znepokojivého a podivného.

I v tomhle případě jsem byla zvědavá na filmové zpracování. A to mě příjemně překvapilo svou autentičností a skvělými hereckými výkony. Doporučuji obojí.

Co vy a literární a filmové objevy? Podělte se :)

Dítě číslo 44

17. ledna 2016 v 0:55 | Marjane
Dneska se pro vás pokusím zrecenzovat knihu s názvem Dítě číslo 44. Autorem je Tom Rob Smith. V originále vyšla v roce 2008 a u nás o rok později. Jedná se o první část úspěšné historicko/kriminální trilogie. Byla i zfilmována.
(Neukamenujte mě prosím, protože jsem recenzi opravdu dlouho nepsala.)

S knihou se ocitáme ve stalinském Rusku, které nepřátelům režimu denně ukazuje svou odvrácenou stranu. Lev je agent MGB (předchůdce známějšího KGB) a má za úkol vyhledávat lidi, kteří se provinili proti státu, což je možné prakticky jakkoliv - stačí něco říct, napsat, podezřelé zareagovat a dohlížet na ně během procesů, o nichž asi každý ví, jak skončí. Jeden případ je ale odlišný, povolání ho vyšetřit smrt malého kluka nalezeného u kolejí. I když je jasné, že to musí označit za nešťastnou náhodu, připomíná to spíše vraždu. A takových případů se během následujících týdnů vyrojí několik. Lev nechce odporovat tvrzením svých nadřízených a vystavit svou rodinu i sebe obviněním, ale zároveň ví, že někdo musí vraha zastavit.

Fascinující čtení.

Tohle je ten typ knihy, se kterou můžete strávit celý večer a ke konci mít pusu dokořán pořád stejně jako celou dobu předtím. Jestli nemáte z dějepisu dostatečně přesnou představu o životě v Rusku za dob Sovětského svazu, tohle vám ho přiblíží se všemi děsivými skutečnostmi, které vámi pravděpodobně otřesou. Kniha je opravdu výjimečně brutální a nešťastný konec mnoha lidí je tam bohatě postaráno. Vidíte tu maření lidských životů, které mohly být krásné. Autor skvěle ukazuje, že se zásahy totalitního režimu nevyhýbají opravdu žádnému aspektu lidského života - a jaký to má dopad na psychiku.
Dítě číslo 44 je román se vším všudy. Táhne se přes několik desetiletí, setkáte se mnoha postavami všech vrstev společnosti, některým z nich budete moci nahlédnout do hlavy a snad je tak lépe pochopit. Příběhům, které jsou inspirované skutečností podle mě dodává ještě větší věrohodnost vývoj charakteru postav, který tu nechybí. Sledovala jsem s úžasem, jak se změnil Lev i lidé kolem něj, když je k tomu postrčily různé okolnosti.

Kniha se především ale zabývá tím kriminálním případem. Nebudu nic prozrazovat, ale věřte, že konečnému odhalení po zapadnutí všech kousků mozaiky ani neuvěříte, a i mezi tím bude o napětí a šokující zvraty v ději postaráno. Je to skvělé svědectví o historické době, do kterého je zasazen příběh plný emocí a lidských hodnot.

Pokud vás alespoň jedno z témat knihy zaujalo, vřele vám ji doporučuji. Myslím, že nebudete litovat.

Kniha ode mě má 9,5/10 pomyslných bodů (a to jen protože jsem moc chamtivá a věřím na desetibodovou knihu, kterou jsem ještě nečetla).


Doufám, že jste stejně jako já rádi za zpestření v podobě trochu jinak zaměřeného článku.
Znáte knihu či jste ji četli?
Nebo máte nějakou jinou, kterou byste mi mohli doporučit?
Budu ráda za každý nápad/připomínku,
Marjane (protože íránské jméno je víc cool než dvě písmenka, co má každá třetí holka).

Část mé osobnosti, která je ráda sama

9. června 2015 v 20:30 | Em
Nejsem rozhodně vyložený extrovert, ale ani úplně introvert jak vyšitý. To hodně záleží na prostředí, ve kterém jsem, a taky na lidech kolem. Ale třeba přes týden mi stačí několikahodinový pobyt ve škole se vším tím ruchem, soustředěním se na x paralelních konverzací, menších hádek i momentů spříznění, abych zatoužila po chvíli klidu, kterou strávím někde sama.
Trávit čas s člověkem, se kterým nemůžu být úplně sama sebou, mě dost vyčerpává. Naopak lidi, se kterými se můžu pořádně vykecat ve vší upřímnosti a otevřenosti, mi často dost pomůžou.

Ale samotu miluju. Ať trvá jen minutu, nebo půl dne. Samozřejmě by neměla být moc dlouhá, a dalším důležitým faktorem je taky, aby byla dobrovolná. Rozdíl je pro mě v tom, jestli jsem v ten moment sama, protože si to opravdu přeju, nebo protože mi třeba nevyšly nějaké plány, nebo nikdo nemá zrovna čas. A to je sakra velký rozdíl.

Když trávím čas sama dobrovolně, užiju si ho.

A vy?

čím si zpříjemnit večer aneb Opravdu Dobré Filmy

3. října 2014 v 23:14 | Em
Zdravím :)

Pro změnu jsem se místo inventury mého života a rozebírání už tak dost komplikovaných záležitostí rozhodla napsat pro vás doufám zajímavější článek.
Mám takový pocit, že pár tipů na dobré filmy je prostě přínosnější než nějaký deníček neznámé holky. Ale nebojte, i ten brzo bude (až se na mě přestanou přes týden tak valit ty povinnosti..)

Takže jdem na to, pro dnešek to budou pouze dva filmy a podle vaší reakce uvidíme, jestli budu s "recenzemi" pokračovat :)


The Pretty One, USA, 2013
český název zatím není

Originální náměty na filmy se poslední dobou často opakují a jako by tvůrcům občas docházela fantazie. Tohle rozhodně není ten případ. Ve zkratce je to dvojčatech, z nichž jedna (Laurel) i na prahu dospělosti zůstala žít u rodičů v domě, kde vyrůstala a její život se nijak výrazně nezměnil, zatímco druhá (Audrey) hned, jak mohla, odjela poznávat velkoměsto, užít si svobodu a dělat kariéru. Audrey se občas přijede za rodinou podívat a jeden z takových dnů se sestrám stane osudným - při společné cestě autem mají nehodu a Audrey (ta krásnější a dospělejší) na místě podléhá zraněním. Do nemocnice vezou jen Laurel, kterou ale všichni hned považují za její mrtvou sestru a ona neví, jak jim vysvětlit, kdo doopravdy je. Po uzdravení se stěhuje do bytu Audrey, žije jejím životem a kromě bolesti ze ztráty čelí i zmatení způsobeného tím, že ještě nenašla sama sebe. Najednou je považovaná za mladou ženu stojící na vlastních nohou, má přítele, se kterým údajně už dlouho chodí, přestože ho v životě neviděla a musí se tvářit, že rozumí práci, kterou její sestra tak skvěle dělala...

No, může se zdát, že na takhle tragický začátek je hlavní téma příběhu nějak moc odlehčené. Ono to není úplně komedie, to by bylo opravdu nepochopitelné. Je to spíš milý film o životě, o situacích typu "něco takového se mně nikdy nestane" a o vypořádání se s tím. Hlavní postava je jen jedna - ta samá herečka hraje obě dvojčata, což je příznačné a v dobr
ém smyslu zvláštní. Tenhle film je výjimka, která se těžko škatulkuje, a zaslouží si více ohlasu, než se mu zatím dostává.


Barefoot, USA, 2014
český název zatím není

Tenhle film je, stejně jako předchozí, natolik zvláštní, až se z toho stává jeho hlavní přednost. Hlavní hrdinka Daisy je taková Alenka v Říši divů dnešní doby a pro její roztomilost a dobrotu hraničicí s naivitou si ji nejde nezamilovat. Je umístěna do psychiatrické léčebny, přestože blázen není, došlo totiž k nedorozumění. Zatím je ale tam, a Jay Wheeler se tam ocitne taky, protože bere jakoukoli práci, která je k mání, i uklízeče v léčebně. Navíc plánuje návštěvu rodičů, kteří jsou, narozdíl od něj, velmi spořádaní a na úrovni, a zároveň jít bratrovi na svatbu. Všichni čekají, že s sebou přiveze nějakou okouzlující přítelkyni, tu on ale nemá. A když už si s Daisy při krátkém setkání tak padli do oka a ona chce stejně z léčebny utéct, proč jejich plány nespojit dohromady?

Přiznám se, ze začátku to pro mě moc slibně nevypadalo. Jay byl vykreslen jako naprostý blbec a film se mi zdál povrchní. To do té doby než na scénu vstoupila Daisy, a než si jí všiml. Pak to bylo přesně, jak to být má, když chcete vidět romantiku, ale ne klišé. Vztah mezi těmi dvěmi byl opravdu unikátní, hluboký a bylo poznat, že nehraje roli jen přitažlivost, ale i jakési spříznění duší, což mnoha filmovým vztahům v dnešní době chybí. Kdyby z televize mohly létat jiskry, létaly by. A ten náboj byl taky cítit až u nás v obýváku. Tenhle film jako by dokazovat, že pro každého z nás je na světě člověk, se kterým budeme mít pocit, že se známe věky a že jsme vždycky čekali jen na něj.

Snad se vám článek líbil a nějaký z filmů zaujal. Jestli se na ně někdy kouknete, rozhodně mi dejte vědět, co na ně říkáte.
A co tyhle inspirační články? Baví vás?
Díky za názor,
mějte úžasný víkend,
Em



jsem... okouzlená

21. února 2014 v 11:05 | Em

Myslím, že jsem našla slovo k vyjádření toho, co mi nějakou dobu nejvíc chybí - magie. Zahrnuje to tolik různých přání, která by s její pomocí možná byla vyplněna. Magie je, když se najdou dva lidé a v tu samou chvíli si oba zamilují toho druhého, takže ty další měsíce stráví v euforické lásce a ne trápením se. Magie je, když člověk přicestuje na nějaké místo a najednou má pocit, že přesně sem vždycky patřil, i když o tom dlouho nevěděl. Má pocit, že může přestat hledat, protože objevil svůj vlastní malý ráj. Magické je, když se dva lidé ocitnou ve stejný okamžik na stejném místě - když zvážíme okolnosti - že první vyšel z domu právě v určitou chvíli tak, aby stihl metro, do kterého ten druhý nastoupil v určitý moment, a že se oba ocitnou ve stejném vagonu a ještě se v tom houfu lidí najdou. Každý den se děje alespoň nějaká maličkost, nad kterou se můžeme s okouzlením pozastavit. Lidé, kteří se usmívají a pomáhají si. Skvělé počasí. Láska. Emoce a pocity. Štěstí, že můžeme cítit. Že tu jsme a život toho tolik nabízí, je to vlastně něco jako vstupenka do zábavního parku nebo muzea kuriozit - to už je na každém. Dostali jsme šanci stát se, kým chceme, poznat vzlety i pády, naučit se řešit problémy, objevit svou výjimečnost a možná posunout svět o kousek dál a nechat po sobě malé následovníky, kteří ponesou stopy našeho charakteru i vzhledu.

Tenhle dar je tu od toho, abychom ho využili ke své spokojenosti a ne promrhali děláním věcí, na které si pak stěžujeme a ve společnosti lidí, kteří nám berou energii. Kdyby si to lidé častěji uvědomili, myslím, že bychom teď byli někde jinde a některé naše problémy by vůbec nevznikly, navzájem bychom si tolik neubližovali a neobírali bychom se o radost a štěstí.
Stačilo by jen občas večer zvednout zrak ke hvězdám a na chvíli žasnout.

K napsání tohoto článku jsem se volně inspirovala (jak si můžete všimnout podle obrázků) z
♥ filmu Zimní příběh, který právě uvádějí v kině a na kterém jsem včera byla. Opravdu nemám slov, nečekala jsem od toho tolik, už dlouho jsem se při filmu necítila víc vtažená do děje a pohlcená vlastními emocemi. Díky němu jsem také začala o tomhle tématu více přemýšlet. Herci jsou skvělí, příběh má sílu, romantiky ažaž, snad každý si na tom něco najde. Všichni běžte do kina!
úžasnou skladbou Sweather Weather od The Neighbourhood. Ta hudba, ta slova.. je prostě krásná.

Co je magie pro vás?
Em

zimně, na romantické vlně - knihy

28. prosince 2013 v 20:19 | Em
když nemáte ideální romantický život a plnou hlavu toho vysněného, tak si to všechno můžete aspoň představit. možná na to nevypadám, ale jsem celkem romantik.. ne nějak beznadějný, ale když to přijde, umím se rozplynout u slaďoučkého songu, upustím slzu při tragickém vývoji událostí v knize nebo filmu, v myšlenkách si píšu idylické scénáře..a tak. a že jsou prázdniny(mimochodem, doufám, že jste měli krásné Vánoce, o těch svých se snad ještě rozepíšu) a je spousta volna, tak je na to všechno obzvlášť dost času :) takže jsem se rozhodla přispět aspoň miničlánkem o nějaké hudbě/knihách/filmech atd., co navodí fajn atmosféru, ať je člověk singl nebo ne)

Její děsivá souměrnost - děsná obálka, děsivý děj

28. června 2013 v 16:03 | Em
Chtěla bych se s Vámi (haha, jako by sem někdo chodil) podělit i o nějaké dojmy z knih, které čtu. Budu psát jen o některých, protože

mívám ve zvyku dočíst cca do poloviny nebo i dál, tam mě to přestane bavit, tak s knihou skončím a úplně zapomenu
a

mám málokdy rozečtenou jen jednu, většinou je jich tak 5
a
některé jsou mainstream, je o nich článek na každým literárně zaměřeným blogu a já bych spíš chtěla přestavit ty, co na vás sice nevykouknou hned z výlohy, ale stojí za to
a
některé jsem četla, dočetla... ale stejně mi moc nestojí za to, abych o nich psala
a
občas se uchýlím (hm, jak trefné slovo) i k věcem, jako Fifty Shades, a o tom vážně číst nechcete
a taky
čtu ráda v cizích jazycích (fj, aj, ruština, norština) ale rychlost a porozumnění není úplně oslňující :)
 
 

Reklama