(Mimo)pražské záležitosti

trošku staré spot news

19. října 2016 v 11:51 | Em
To jsem se tak povalovala v předpříjímačkovém období na lavičce na Petříně a užívala si výhled na Prahu. Můj vysněný obor byla Historie - evropská studia. A samou unešeností jsem zapomněla na možnost, že se tam nedostanu. Věděla jsem, že nejsem ideální kandidát, ale tak proč tomu nedat šanci, že? Se dvacátým stoletím jsem v testu neměla problém, ale čím dále do historie otázky odcházely, tím míň jistá jsem si byla. Zbývala mi i tak hromada zajímavých možností, tak jsem nastoupila na žurnalistiku (a teď můžu reálně začít bydlet na Střeláku, yay!) s tím, že si k ní možná ve druháku něc o přiberu, pro doplnění přehledu a rozšíření obzorů.
Výhled na náš hotel z kopce (Norsko). Zpětně si myslím, že to byl jeden z nej způsobů, jak strávit prázdniny.Bylo to poučné v, ehm, mnoha ohledech. Jednak vložení jisté zodpovědnosti do mých rukou (obdivuju tu odvahu :D), bydlení sama (a zjištění, že ta chatka se sama neuklidí, ale na druhou stranu na mě nikdo nebude nepříjemný, že jsem to neudělala před x dny). Taky jsem poznala spoustu skvělých nových lidí - jednak Anu, která je prostě prototypem mojí nejlepší kamarádky a zároveň holka, na kterou jsem jsem si zadělala docela crush a další v mým životě doteď důležité lidi :)
Jestli mám v Norsku svoje duševní místo, tak je to Vigelandův park. Jsem schopná trávit hodiny a hodiny porozováním jeho soch a nacházím v nich pokaždé nové detaily. Jeho téma jsou lidské vztahy - rodinné, milenecké, přátelské a jiné - a soužití a život. A to, kolik života se mu podařilo do svých soch vložit, mi vždy znovu vyrazí dech. Úplně nahoře je sloup z lidských těl - děti se škrabou nahoru, jakožto budoucnost národa, ale všichni jsou navzájem propleteni a spojeni.
Nejsou to ale v mém životě samé momenty inspirace a pohody. Bylo by asi fér se tedy podělit i ten opačný případ. Měla jsem hodně crappy den a nic se nezdálo zabírat. Ruku jsem si popsala, protože mě k tomu inspirovala jedna holka, co natáčí videa na YT a bojuje s psychickými problémy. Pro ni je to způsob, jak zahnat touhu po sebepoškozování, pro mě prostě ventil, připomenutí, které budu mít pořád na očích a něco, na co se mě možná později někdo zeptá a tak se budu moct aspoň rozmluvit o tom, na čem mi záleží. Vůbec si poslední měsíce na ruce něco píšu často, od korejských znaků po iniciály mých drahých. Následně jsem vyrazila do lesa a ten pocit, že se dusím vlastními emocemi, se začal pomalu rozplývat.
Moskva city aneb nejvyšší mrakodrapy Ruska pohromadě. Vrátit se do rodného města (což není Moskva) po šesti letech bylo úžasné, ale pořád mě mrzí, že jsem se tam nedostala dřív. V hlavním městě jsme strávily s mamkou jen necelé tři dny a věřte mi, za tu dobu se nedá projít ani centrum města (a byla by to docela challenge, když má rozlohou 5x tolik, co Praha). Nicméně jsme se podívaly na Rudé náměstí, Lomonosovu univerzitu (v reálu je méně děsivá než na fotkách, ale za to opravdu impozantní a nepředstavitelně obrovská).
Kolos jménem Lomonosova univerzita (ta nejvyšší část měří ještě jednou tolik). V kombinaci se stmívající se oblohou odstínů oranžové to byl neopakovatelný pohled.
Kamarádka z dětství (v Barnaulu) a jedna z nejdůležitějších osob v mém životě i teď. Bylo fajn se po tak dlouhé době vidět a zjistit, že i když jsme se obě dost změnily, rozumíme si víc než kdy dřív.
Dost fajnová chata s mými fajnovými kamarády. Vařili jsme spolu, hráli do rána na kytaru, koulovali se v krkonošských kopcích a mnoho dalšího. Nemůžu vyjádřit, jak moc jsem ráda, že takové lidi u sebe mám.
Vyškrabali jsme se docela vysoko a za odměnu se nacpali různými druhy knedlíků. Výletovat s lidmi, se kterými vám konverzace nestojí je dost na pohodu, ani si nevšimnete, kolik už máte za sebou kilometrů (dokud později večer nevylezete ze sprchy nezjistíte, že vaše nohy na chození po schodech jaksi úplně rezignovaly).
Signal festival jsem letos podnikla třikrát, jako minule. První večer jsem to tak narychlo sama prošla (ale prochladla a "užívám si" s nemocí doteď). Po druhé s partou a po třetí s jistým D., podnikatelem a protestantem (tohle kombo mě asi ještě dlouho nepřestane fascinovat :D). Samozřejmě přišla tedy na přetřes spousta náboženských témat, docela bych to probrala i podrobněji, ale to by chtělo ještě promyslet, je to dost ožehavé téma...

Dejte mi vědět, jak se máte (a ne jen takový to slušný "dobře").
A dejte mi vědět, jestli jde na tom novým pozadí vůbec něco přečíst.
M.

analysing my feelings vol.II

1. srpna 2015 v 22:21 | Em
Minulé léto jsem článek s úplně stejným názvem psala v srpnu po návratu z vody. Tyhle prázdniny jsem si jednu zajímavou zkušenost vybrala už na samém začátku - asi víte, ty tři týdny v Krkonoších, o kterých jsem se už víckát zmiňovala předtím.

Nevím, kde začít. Mám spoustu dojmů, ale narozdíl od takových těch zážitků, kdy chcete vypovědět všechno a nevynechat ani detail, se pro mě kouzlo těch zážitků skrývá spíš v tom, jak jsou abstraktní. Jsou to spíš pocity, než že by se tam toho nějak hrozně moc stalo. Můžu napsat, co jsem tam kdy dělala, ale mně to přijde ve finále nepodstatné. V pracovní době jsem prostě dělala, co dělají servírky a ve volnu vysedávala na kamenech, přemýšlela, spala, psala, psala si, psala dopisy, četla, četla dopisy, četla, co jsem napsala a tak dál, aby se vám nezamotala hlava.
Asi chci říct, že pro mě tahle pracovní dovolená byla takovou detoxikací, a to hlavně mysli. Tady v Praze mám v hlavě často bordel, protože tu má všechno a všechny. Když jsem odjela daleko od toho, pochopila jsem, co z toho opravdu potřebuju a mohla o věcech přemýšlet nezatížená jejich blízkostí a přítomností. (to vůbec nedává smysl, ale já se fakt snažím)

naprosto iracionálně miluju to město

2. dubna 2015 v 23:35 | Em
Pšt. Nebudu Vám psát ty špatné věci. Nechci být taková. Takže se radši kochejte fotkama :)


2015:



líné únorové shrnutí

1. března 2015 v 14:50 | Em
Únor, přese všechna má očekávání, nebyl špatný. Špatné byly jenom dva dny, a já čekala, že drtivá menšina bude těch dobrých. A jelikož jsem pekelně líná, tak to tentokrát nebude vůbec o psaní, ale o nějakých fotkách, které přibližně ilustrují, co jsem celou tu dobu dělala, nebo předstírala, že dělám :D

random fotky n°1

2. ledna 2015 v 22:41 | Em
taneční.
srdcovka.

Too much time spent outside reality

2. září 2014 v 22:16 | Em
Ahoj.
Můžete hádat, co zrovna čtu. Nebo spíš dočítám.
Tohle nebude plnohodnotnej článek, spíš víc fotek než textu, snad to všichni přežijem.
Protože abych mohla víc psát, musím víc žít. Chápete ten nadpis? :)
Ano, toto je opět Lanzarote. Asi jste už pochopili, že výběr fotek do článku lehce postrádá logiku.
A tahle poslední je z mého města, z Drážďan. Kdo tam nebyl, nepochopí. To město má jedinečnou atmosféru, doslova se po válce vzchopilo z trosek, je tam život a je tam krásně.
Toto je pohled z nejvyššího turisticky přístupného bodu na Frauenkirche.
A teď nějaké to životně důležité info.
Ano, škola začala. A zítra se už učíme podle rozvrhu. Rozvrh je nehorázný, ale co jsme čekali, páťáci.
Už dneska jsem se pustila do bioly, protože si zítra máme napsat opakovací test.
Naše třída postrádá respekt. Když se něco vyhrotí, jeden začne mluvit jako dlaždič, další zvyšuje hlas, někdo to ironicky okomentuje a za pět minut se hádáme s horlivostí, jako by šlo o budoucnost světa.
...
A co vaše třída, vztahy a dojmy?
Chodíte po škole na kafíčko nebo se radši rozutečete do všech stran?

analysing my feelings.

25. srpna 2014 v 20:30 | Em
Jsem zpátky.
(a nikoho to nezajímá) ← první negativní větu máme za sebou, doufejme, že další bude za dlouho.
Smůla, tady si na nic hrát nebudem :)
Ten týden na vodě bych nakonec označila jako za jeden z nejlepších týdnů tohoto léta. Složení party bylo fakt na jedničku (já nejsem na lidi zas tak náročná, chápu, že jsme každý jiný). Výhrady mám samozřejmě taky - jeden kluk měl takovou tu povahu, že všechno věděl nejlíp, ale jakmile byla třeba pomoc, tak nějak nemohl. Holčina jménem M. byla na můj vkus trochu moc urážlivá, ale kdoví, co by všichni našli na mně :) Celkově jsme si ale sedli, a za to jsem moc ráda, protože to přece jenom bylo spousta společně stráveného času.
Nelituju.
Ani trochu.
A teď mě vůbec nenapadá, jak to celé shrnu. Pluli jsme na kánoích, 6 lidí, takže 3 lodě, vždycky vepředu /háček/ holka a vzadu /zadák/ kluk. Kilometrů 21,14,25,14,14 :D největší problém jsme měli s včasným vyrážením, takže se první a čtvrtý den stalo, že jsme připluli jen tak tak před setměním /a být pozdě večer na vodě, to není nic příjemného, zima a tma, brrr/. Nejvíc mě bavily večerní táboráky, hlavně ten ve středu byl fantastickej. Zůstali jsme tam až někdy do půl čtvrté, posílení rumem s kolou a dalšími lihovinami jsme zpívali a hráli na kytaru. Shodou okolností to byl takový větší táborák, u kterého se sešlo celkem dost lidí, a mezi nimi nějací muzikanti z jedné kapely. Ten večer jsem jim něco málo zazpívala /zpěv je moje vášeň, ale většinou jsem hrozná stydlivka/ a oni z toho byli jednak paf, jednak si na mě vzali pro případ na příště kontakt. Moc mě to potěšilo :)


Taky mě bavil ten třetí den na lodích, jeli jsme v těch 3 lodích jen 4, dvě holky zůstaly v kempu. Skvěle jsme pokecali a byla fakt sranda, jsem ve společnosti kluků možná o trochu radši než v té holčičí.
Ještě musím dodat, že právě ten den, kdy jsme jeli nejvíc kilometrů, jsme se s mým parťákem cvakli /rozumějte narazili čelem lodi do kamene pod jezem a následně se převrátili a hodili držku do ledové vody/ na kanoi. Oba jsme si odnesli nějaké škrábance, ale nejtěžším úkolem pak bylo vylít všechnu tu vodu z lodi, aby se v ní dalo dál plout. Ale zároveň s tímhle jsem překonala svůj největší strach spojený se sjížděním vody a to převrácení lodi. Vlastně jsem z ní sama o něco dřív tak nějak instinktivně vyskočila :D

Některé plány nám teda nevyšly vůbec. Například jsme nestihli žádnou kulturu /původně byl v plánu výlet na Křivoklát/ a z plánovaných obědů v restauracích každý den vyšly asi dva (a pak už jsme měli všichni po krk těch bistro s párky na 120 způsobů). Taky se v polovině týdne stalo něco s motorem jednoho ze dvou aut, která jsme potřebovali na převoz a tak, takže to taky celkem zkomplikovalo situaci a posunulo náladu na čas o pár stupňů pod nulu. Vyrovnávali jsme ji každý po svém. Já jsem se v nejblbější chvíli odpojila od party a počkala, než se mi to v hlavě trochu uleží, problémy jsme řešili společně, nikdo nebyl na nikoho protivnej /ok, skoro, ale i tak je to zázrak/ a když i to bylo málo, protáhli jsme si večer a vzali lahváče, kytaru, dříví na oheň a hned to bylo v pohodě.
...
Nevím, jestli to tak má ještě někdo jiný, ale pro mě jsou první dny v Praze vždycky docela těžký - ať se vracím odkudkoli. Prostě mám pocit, že tu nemám co na práci a všechno srovnávám s místem, odkud jsem se vrátila a hlavně s těmi zážitky.
Když to vezmu popořadě: ráno mi chybělo probudit se ve stanu vedle někoho a s někým si hodinku před vstáváním rozespale popovídat. Snídat sama a mezi čtyřmi stěnami se taky nedá srovnat se společnou snídaní s výhledem na řeku a přírodu. Pak samozřejmě kanoe. Prokecané a prosmáté večery. Propité večery (?) Táboráky, zpěv a kytara.
A teď si jdu pomalu zvykat na Prahu, protože ta má taky svoje kouzlo :)
Em.

tvoje smutný oči nikoho nezajímaj, tvůj úsměv už jo.

9. srpna 2014 v 22:33 | Em
Jakože nechci, aby někdo ještě četl ten článek dole.
Protože je to za námi. Víte, ono občas pomůže dát si navzájem pokoj. Už to neřešíme. Mám za sebou zatím nejhezčí večer a hlavně noc těchto prádznin, spali jsme jednu hodinu, tancovali jak šílení, leželi na Staroměstském náměstí a koukali na hvězdy, bavili se anglicky, s Němci, s Francouzi... Připadala jsem si volná.

Je to zvláštní no.

A z nadpisu jste asi pochopili, že mě pochmurná nálada moc zrovna nebere. Ale nejsem takovej magor, abych trvala na věčeném štěstí. Dokonce netrvám ani na věčné spokojenosti. Výkyvy nálad do života patří. Ale když vím, jak si jí zlepšit, tak bych měla jít do toho.

A to je ten moment, kdy si vzpomenu na jeden večer, přibližně před měsícem. Náplavka. Jen tak jsme si bezstarostně šly a já se najednou zastavím, a kámoška taky, protože jsem se právě zamilovala na první pohled. Musela jsem ho vidět ještě.
...
Bála jsem se, že neřekne ani slovo a já odejdu s hlavou plnou otázek a budu si zas všechno vyčítat. Už nevím, kdo to rozproudil, ale bavili jsme se celkem dlouho, padaly úsměvy, vzduch se trochu uvolnil... a pak už jsem ho neviděla. Ale našla jsem ho na jedné síti a teď si připadám fakt trochu pathetic.
Ale řekla jsem si jednu věc: Radši ať mě ten kluk má za magora, když mám padesáti procentní šanci ho někam pozvat, než když neudělám nic, za magora mě nemá... a mám šanci nula nula.

A taky jsem popřemýšlela, že by vás možná zajímal i logičtější článek než tyhle žblebty, které se pořád opakují.
Určitě hodlám přidat fotky z Lanzarote + tak trochu reportáž, to mě baví
Hodně jsem načetla, chcete recenze?
Nebo něco na téma, klidně napište návrh.

Těším se na vaše nápady a inspiraci k psaní,
Em.

troška fotodokumentace

14. července 2014 v 15:12 | Em
ahojte.
díky moc za milé komentáře u minulého článku :) i když jsem paradoxně hned v pondělí zjistila, že mou úžasnou (fakt to nemělo chyby, servírka přes obědy, supr plat, milí lidi, jídlo zdarma) brigádu dali jiné slečně /co má větší praxi, respektive nějakou, zatímco já krom McCafé nula nula nic, ale trochu mě to mrzelo, protože si myslím, že ty talíře bych se taky naučila nosit :D/ snažím se řídit vlastními slovy a být i v reálu taková, jakou se představuju tady.

a teď jedna novinka, můj krémovej blog měl 22. června první narozeniny! což jako asi není důvod k bouchání šampáňa a pořádání oslavy v několikapatrovým domě, ale stejně mě to těší. Že jsem to tu vydržela a i když nepíšu moc, o to radši se k tomu pak vracím.
Takže to je jedna věc.

Poslední dobou nedám foťák, nebo cokoli, co fotí z ruky. Od přiblblých selfies jsem přešla i na fotky přírody kolem sebe a tak vůbec dokumentování toho, čím zabíjím celé dny.
Takže nejdřív ty selfies:
byla doba, kdy jsem byla přesvědčená, že to nevede k ničemu dobrému, dávat na blog svůj obličej.. co kdyby to někdo objevil? ale po nedávné zkušenosti vím stejně, že jsem průhledná až až i z toho, co píšu, tak proč si s tím lámat hlavu :)

a teď něco malinko smysluplnějšího
jako třeba fotky ze soboty strávené s nejkou
...
tomu se říká správnej moment))
ano, byly jsme na Konopišti :) a ten páv fakt rád pózuje, měl tam asi 10 fotografů
sovičky) (Výr velký teda)
...
a procházkování po parku.. víc mě baví tam bruslit.

Asi se brzo zase ozvu, protože jsem nenapsala ani polovinu z toho, co jsem chtěla :D
tak se mějte a držte a smějte
Em

1/2014

3. ledna 2014 v 15:35 | g.
Někde jsem viděla nějakej článek zaměřenej na photo challenge. Fakt si nejsem jistá, že zvládnu vyfotit každý den něco a nasbírat 365 fotek (a přiznejme si, některý dny stojí opravdu za * a to poslední, co mám v takový dny chuť udělat je vzít zrcadlovku a vyfotit si vzpomínku.. ehm, nee :D). Tak jsem to rozdělila na jednotlivé měsíce, uvidím, kolik toho bude. Číslo nad fotkou vždy označuje datum a článek bude postupně doplňovaný, když nafotím něco dalšího.
Tak aspoň něco málo za leden tedy:

1

Sny se plní.

16. července 2013 v 13:18 | Em
Teď nasadím naivní úsměv a budu si představovat, že to někdo čte a snad (pááni) komentuje :D

Nejspíš jste pochopili, že mám na mysli zemi jako stát, ne naši planetu. Občas se mi totiž stane, že někam přicestuji a přesto, že jsem tam třeba i poprvé, cítím, že tam patřím, jsem tam šťastná, problémy se změnšují a já můžu v klidu přemýšlet. Všechno jako by tam fungovalo jinak. Teda ono taky funguje, ale já tím myslím už jen ten pocit, který ve vás zanechá.

A konkrétně se mi to stalo v Norsku, odkud jsem se před dvěma dny vrátila. Abych v tom nědělala ještě větší zmatek, rozdělíme si to do pár otázek a tvrzení, ať si každý najde to, co ho zajímá.
 
 

Reklama