oduševnělé řeči

have a day.

6. listopadu 2016 v 15:42 | Marjane
Občas se nám sníží standarty, a to natolik, že sníme o jednom jediném normálním dni. Ne úžasném a plném zážitků. Ne nezapomenutelném a prožitém ve stylu, jako by to byl poslední den vašeho života. Prostě jen normální. Normální nuda. Normálně vstát, dát si kafe, otravovat se v mhd po cestě do školy, koukat na kyselé ksichty a klidně být i jedním z nich. Normálně si jako rozmazlenej fracek stěžovat na školu, na těch pět povinností za semestr, jít si se spolužáky sednout na pivo (víno) a pak si vyčítat, že jsem přece tohle odpoledne chtěla konečně začít na něčem pracovat.

To jsou všechno věci, kterých si nevšimnete, dokud o ně nepřijdete. Je to jako když jsem psala jeden seznam, někdy před svými osmnáctinami. Cítila jsem se sama jak kůl v plotě a rozepsala se tedy o vztazích a o tom, co bych za nějaký dala. Zakončila jsem to slovy "na hony vzdálený ideál, který si právě teď žije tolik lidí" (nebo tak nějak). Za tu uplynulou dobu už jsem měla šanci si to konečně vyzkoušet na vlastní kůži a teď mi to přijde právě tak normální jako ten normální život. Není potřeba na to neustále myslet. Tak jako nebylo potřeba myslet na nervydrásající obyčejnost normálního života, dokud se i z ní nestalo něco nedosažitelného.

Víte, že můžete vypadnout ze společnosti? Z řádu? Můžete se ocitnout za sklem, dychtivě pozorovat lidi, co si to vykračují sem a tam, dlaně přitisknuté na sklo a vědomí, že se tam teď ani v nejbližší době nedostanete. Tak nějak bych popsala pocity poslední doby.

Vysvětlím vám, co se mi tak líbí na tomhle citátu. Je to acceptance - přijetí. Mnozí nemůžou pochopit, ale každý umí akceptovat. Nebo bych ráda věřila, že každý máme v sobě schopnost přijmout i ty věci, kterým tak úplně nerozumíme. Je to opak přístupu "nikdy se mi to nestalo tak nevím, o čem mluvíš", kdy člověk neguje vaši zkušenost a pocity, jen proto, že se nevešly do jeho škály. Lidé se rádi ke všemu vyjádří - věřte ale, že k některým situacím neexistuje vhodný příměr. Jakmile je vaše srovnání světelné roky daleko od toho, s čím se potýká vám blízký člověk, tak si ho, prosím, nechte. Není nic horšího než přijít s takovou frází k člověku, který se potýká s tím nejhorším ve svém životě a myslet si, že mu pomůže vědomí, že se vám cosi podobného kdysi stalo.

Proto nemá cenu přát dobrý den. Občas prostě dobrý den není v našich silách. Občas tím jediným co chceme je, aby ten den proběhl v klidu, někde začal a někde skončil. Některé dny prostě ani nemám chuť mít dobrý den, protože by to znamenalo namáhavou snahu místo odpočinku. Jsou to takové mezidny. Nevzpomenu si na ně jako na dobré, ani jako na špatné. Dny, kdy jsem se schovala v bezpečí za sklem, protože jsem neměla sílu být součástí tohoto světa.

Have a day.

I wasn't supposed to say that

17. září 2016 v 23:37
Sledování YouTube je možná prokrastinace, ale když narazíte na tvorbu jako má Dana z TheBookHoader, stojí to za to. Její videa jsou na pozitivní vlně, motivační, ale taky lidská a plná opravdových emocí a nezkreslených dojmů. Občas něco takovýho potřebuju.

Možná se k psaní sem vracím vždy až po delší době proto, abych měla dostatek zážitků, změn, které vám popisovat. Možná už nejsem dobrá na psaní o meziprostoru, o tom, co se nestalo nikde a nikdy, o abstraktních věcech v mé hlavě a objevech. A tak musíme začít klasické deníkové "byla jsem, viděla jsem". Myšlenky se ztrácejí skoro vzápětí poté, co se objeví. Což je vedlejší efekt, příznak, taková bílá vlajka něčeho, co mě dohání už roky. Něčeho, co mi ruinuje život víc, než kdy předtím, protože můj život teď je rozmanitější než kdy předtím (a tak je v něm víc lákavých terčů, víc mrakodrapů, které by se mohly co nevidět skácet).

A nyní k tomu, co se stalo: poslední dny v Norsku byly tak naplněné, až jsem si myslela, že se budu muset rozdělit na dvě. Chtěla jsem být s tolika lidmi zároveň, protože bylo jasné, že je pak dlouho /a některé už nikdy/ neuvidím. Byli jsme fakt dobrá parta a v tolik porozumění na jednom místě jsem ani nedoufala. Udělali jsme si malý výlet do Osla, po němž to loučení bylo svou tragičností jako z holywoodského filmu. Nicméně dva měsíce jsou už slušná doba a měla jsem se v Praze na co těšit. První dny a noci se nějak úplně spojily dohromady, protože jsem chodila z jednoho srazu na druhý, vítala se s dalšími a dalšími lidmi, do čtvrté hodiny ranní ze sebe vysypala všechno, co jsem neměla odvahu říct ani náznakem.

Nikdy v životě jsem nelétala tak často jako za tento měsíc. A spolu s Norskem to dělá celkem 6 přeletů za tři měsíce, což je na mě dost. Miluju létání i cestování, bloudění ulicemi, národní zvláštnosti a tak dál. Teď jsem v Barnaulu, ve svém rodném městě. Předtím jsme se stavili na tři dny v Moskvě. Je fajn být v Rusku a znát ho z jiné stránky, než je v Evropě běžně prezentovaná. Je fajn nemít z něj zbytečný strach a nepředstavovat si bůhvíco. Na druhou stranu musím ale říct, že objevy jako věčný oheň věnovaný "vojákům padlým v boji proti kulackým a eserským banditům" překvapila i mě. Zkrátka stopy minulýho režimu najdete, a to nemusíte ani dobře hledat. A zrovna "moje" město je tak zvláště zkomponované z moderny a jakéhosi pozůstatku po Leninovi. Ale cítím se tu doma. Stejně jako v Praze.

Teď je čtyři ráno, mám hlad, jsem bezcílně zamilovaná a měla bych jít spát. Zvykla jsem si tu skoro jako doma, což je jasné z nočních procházek ve známých ulicích, konverzacích s kamarádkou z dětství i plus mínus stabilní fajn nálady. Dnešek byl obzvlášť naplněný, tak moc, že vám z toho snad řeknu jen to, že jsem se dlouho takhle s někým nevyblbla, a že nevidět někoho šest sedm let není vůbec žádná překážka k bezchybnému porozumění, když se znova setkáte.

Přesto, trochu víc zodpovědnosti by mi neuškodilo.

Image de life, quotes, and love
Žijte a nezapomeňte dávat lidem (a nejen těm) najevo, že je milujete.
M.

mind your soul

9. července 2016 v 14:54 | Marjane
Hei.

Když zavítám na tento blog, připadám si jako hodně neaktivní blogerka. Jako kdybych neměla co říct. Opak je pravdou, a já občas přemýšlím jestli ty dva blogy nějak nespojit dohromady, ale už tam mám napsáno 49 článků (nemám tohle číslo ráda, takže se co nejdřív pustím do padesátého), a navíc nemyslím, že by to byla nějaká změna k dobru. Ale asi by si to tu zasloužilo a little update on my life.

Za měsíc se toho stane docela dost. Naposledy jsem psala v přijímačkovým shonu - výsledky mě nepotěšily, ale vlastně ani nezdrtily. Na vysněnou školu chodit nebudu, ale pořád si muzu vybrat mezi dvěma naprosto super obory, a to žurnalistikou a mezinárodními studii (ne v tom ekonomickém smyslu, naštěstí). Jestli máte někdo nějaké povědomí či postřeh, budu vám ráda naslouchat.

Žiju daleko od Prahy, v malé chatce, kolem hory a řeka a les. Před týdnem jsem se mohla zbláznit z nezvyku a nedostatku podnětů, z pocitů osamění, to naštěstí přešlo. Vlastně jsem naopak přišla na to, že klid od městského života a od městských lidí (nezlobte se na mě) mi v některých směrech dost prospívá. Takže tak. Relaxuju, regeneruju a učím se zdravějšímu přístupu k okolí a hlavně sama k sobě.

Je totiž hodně věcí, ze kterých se hroutím. Nemá to nic společného s 'dobrou' a 'blbou' náladou. Cílem není nasadit úsměv a dobýt svět, ale uvědomit si, že je v pořádku cítit všechno, co cítím. Návaly lásky k sebe míň mně známým lidem, jen tak, kvůli drobnostem. Zpochybnění toho, že jsem výhradně 'na kluky' - a víte co, já stejně nestojím o žádnou nálepku. Bezednou propast, nejčernější myšlenky, pocit naprosté nevyrovnanosti a ztráty kontroly nad jakýmsi svým well-being (na tom budu ještě pracovat). Mohla bych vyjmenovat dalších 1000 věcí. Není to moc náhlé, divné, nepřijatelné - jsem to já. A já hlasuju pro individualitu před uniformitou. A jsem feministka.

Tak. Mám pocit, že to takhle stačí, je to příjemné být chvíli odlehčená od typických myšlenek rutinního života. Snažím se vypínat podněty z virtuálních realit i lidi, kteří se mě každý den znova a znova ptají, jak jde život v tom Norsku, a očekávají vyčerpávající odpověď, kterou ale nechci trávit svůj čas. Raději zapnu své smysly a užiju si nikdy nestmívající se oblohu, vítr na tváři, maličkosti, ve kterých se zrcadlí starost a prostý zájem jednoho člověka o druhého.

Užívejte léta :)

my busy self

8. června 2016 v 15:13 | Em
Nepřipravená.
tak bych to popsala jedním slovem. tak bych se popsala jedním slovem.
jeden z nejžádanějších humanitních oborů a já tam jdu s minimem materiálu a nervama v kýblu. Moje učení vypadá tak, že se dlouho učit nevydržím, a tak se nakonec stejně vyrazím uklidnit a nadýchat čerstvého vzduchu na Střelák.
V ruce si nesu Respekt a myslím si, že je to snad dobrá příprava ne, nemyslím, ale už je pozdě.
.
ale víte, co. věci vždycky nějak dopadnou. A jelikož jsem nebrala žádné nabízené přípravné kurzy a ani sama se s přípravou nepřetrhla, věděla jsem, co mám čekat. Buď ano, nebo ne. Mezi tím nic není. dám do toho, co můžu, a jestli mě vezmou o bod o dva, pořád to beru tak, že mě vzali. Jestli mě vezmou suverénně, tak to asi ukazuje, že na ten obor mám víc, ale prostě jsem mohla mít štěstí na otázku a spoustu dalších faktorů.
.
Nikdy jsem nebyla ten člověk, co kecá (pardon, mluví), když něco neví. Ale čím dál častěji se přistihnu, že si urovnávám myšlenky za pochodu, tudíž občas vyslovím velkou blbost, jen abych se potom sama opravila a upřesnila. naštěstí, či naneštěstí, teď si nejsem jistá, se to zatím nestává u zkoušek. Už ani nespočítám, kolikrát jsem krčila rameny, mlčela a řekla, že "nevím". dokonce, když jsem tak napůl věděla či tušila.
.
takže dnešní zkouška docela katastrofa z mýho pohledu, ale zřejmě se i za katastrofy dává půlka bodů. kdybych se stresovala za každý obor v takové míře, tak bych se na tom Střeláku mohla asi rovnou ubytovat.
.
Jestli máte taky zkoušky, držím vám pěsti. Přežijete to.

M.

jak to bylo a kým teď budu

12. května 2016 v 18:24 | Emča
Ahoj :)
měla jsem teď tak hektický týden (a celkově život) jako už dlouho ne. Vzpomínám, jak jsem si procházela různými stavy vyděšení - od počátečních někdy před třemi měsíci, jakože "ježiši, vždyť já tu matiku vůbec neumím!", no, až po zděšení v neděli: "zeměpis!", v úterý: "matika!!!" a včera: "dějepis!!" Nějak jsem si začala uvědomovat, že tentokrát už je to doopravdy, žádná maturita nanečisto nanečisto, dokonce ani ne maturita nanečisto. Prostě tady to máš, a koukej to napsat pěkně logicky a inteligentně, aby ti tam náhodou nepřistála nějaká nepěkná známka. V průměru asi 4 hodiny čistého času na každý předmět, bolavé ruce, po napsání testu hlava prázdná jako u člověka, kterému právě někdo sdělil, že je Země kulatá.. Jo, dost to s vámi zamává. Psychicky, fyzicky, spánkově-deprivačně, emocionálně. Vystresujete se vlastními obavami a představami otázek, na které nedokážete odpovědět. Jste protivní na celou rodinu a máte pocit, že se váš život omezil na učení a přípravu a odepisování kamarádům, že teď ani v nejbližší době opravdu nikam nemůžete, protože

maturujete.

Nejspíš jsem v tomhle (a vždycky jsem byla) trochu zvláštní, protože já jsem ani nevěřila, že se k maturitě dostanu, že ji kdy opravdu budu dělat. Vždycky mi to připadalo tak vzdálené, něco, na co se ještě musím snad několik let připravovat... a stejně nikdy nebudu dost připravená.
Výsledky nevím, negratulujte. Ale mít to za sebou je opravdu velkolepý pocit, moci si opět sednout k něčemu jinímu než k učení, prokrastinovat hodiny a hodiny bez jakýchkoli výčitek... teda... moment
já mám vlastně ode dneška svaťák, protože ještě budou ústní. Dammit, francouzská sekce!

not sure I understand this role I´ve been given

24. dubna 2016 v 11:53 | Marji
Chtěla bych se vrátit do dob, kdy jsem pila každý druhý den kafe a ne víno. A ne vodku. A nemíchala ji s džusem. A neflirtovala, když vím, že to jen zasadí další rány - mně, nebo tomu druhému.
Prostě jen tak vzpomínám. Snažím se dát dohromady (ale občas to nejde). Můj problém je, že neumím udělat tlustou čáru. Místo toho jdu dál, mám svou druhou část, kterou se čím dál tím víc vzdaluju svému já z května-února, jenže nemůžu být takhle na dvě poloviny dlouho. Jsem v pohodě a mám kamárády a občas jim i tak napůl řeknu, co se děje, jenže
cítím nátlak
a chci dál být ve své ulitě
nechci, aby mě někdo chtěl líp poznat
nechci nic zkoušet
protože zkoušení bolí
Image de quote, heartless, and heartA chtěla bych taková zůstat. být s lidmi, kteří to budou akceptovat. Kterým řeknu, že dělám pořád ty samé chyby a oni se na mě nebudou dívat jinak, hůř.
.
Nechci se nakonec roztrhnout na dvě poloviny a žít svůj život mezi neposkvrněným štěstím a emocionálním zhroucením.
Image de time, quote, and solvePotřebuju čas. Hodně času.

a doufám, že se máte všichni co nejlíp :)

It's important to start with a good view.

27. března 2016 v 22:23 | M.
Neozvala jsem přes měsíc. To je nejspíš hrozné, ale tak co, jsem zpět. Minimálně na chvilku.

Měla jsem, a pořád mám hodně řešení sama se sebou. Zjistila jsem, že to bude delší cesta, než jsem myslela. Mám problémy, každý je máme. Já se jen snažím, aby mě znova nepotkalo něco hrozného (psychicky) a aby život plynul a nestagnoval.
Zrovna koukám na diskuzní pořad o seniorech, tak mě napadá, že bych mohla zkusit být víc... přiměřená svýmu věku? Protože občas začnu vyprávět, jako kdyby mě pořád vlastně potkávaly samé katastrofy a ten život nedělal nic jiného, než si se mnou hrál. Je mi dvacet a jsem to já, kdo by měl hrát. Hodněkrát jsem vstala a věděla jsem, že tenhle den prostě nebude dobrý. A to není něco, co je dobrý vědět od brzkého rána. A proč? Protože jsem neorganizovaná. Protože si sama kladu překážky. Vím, co bych měla dělat, nedělám to. Vím, že mi něco škodí, udělám to. Občas jdu naproti svým nepříjemným stavům a obcházím obloukem všechny radosti.
Tak. Bylo to řečeno, teď stačí slova přeměnit v činy. Hodně čtu, hodně píšu. Asi si říkáte, kde to všechno je. Všude, jen ne na blogu. Jsou to trochu moc soukromé myšlenky a mnohokrát nedávají smysl ani mě samotné.
Ale já se fakt nechci ubíjet. Dneska jsem měla dost času na to, abych se o tom ujistila. A dobrý výhled, ten s vámi udělá divy.
Chci víc skleniček v ruce a konverzací o spletitých cestách za štěstím i o tom, co se rozpadá.
Chci více inspirativních knih, které mě bodnou na tom pravém místě v tu pravou chvíli.
Chci více napsaných řádků, na které budu pyšná.
Rozumíte, chci joie de vivre - radost ze života.
Napište mi, prosím, svými slovy, jaké to je, pokud ji pociťujete. A pokud ne, bojujte se mnou, věřím ve vás :)
Em

running out of words

25. ledna 2016 v 19:32 | Marjane
Mám takovou "složku". Do ní píšu věci, které bych chtěla říct některým lidem, kdybych na to měla dost odvahy. Nevím, jestli je to zdravé, protože je tu někdo, komu takhle píšu vzkazy skoro každý den. Co víc, představuju si naše společný konverzace, přehrávám různý momenty a mám z nich doteď motýly v břiše, i když byly tak dávno. A zamotanou hlavu. Umíte si představit, když si v hlavě přehráváte nejhorší možný scénář a on se pak vyplní? Když se snažíte něco vyřešit, ale neumíte to, proto lidi raníte a raníte i sebe a prostě všechno je mnohem horší, než to muselo být. Proč bychom vědomě ubližovali těm, které máme rádi.. jsou to omyly. Přešlapy. Přeřeky. Ale stojí draho.

All my little plans and schemes
lost like some forgotten dreams
Seems like all I really was doing
was waiting for you.

sometimes it's hard to keep on living / but you're the one who's got to know just when it's right

29. prosince 2015 v 16:00 | Em
jsem největší flákač ze všech lidí, co znám.
vlastně jediné, co jsem za dnešek udělala, bylo, že jsem si přepsala 3 stránky semináře z dějepisu (který jsem správně měla zapisovat už od začátku roku, takže žádná sláva).
a pokud se to počítá, tak jsem si do dvou do rána procvičovala francouzštinu v konverzaci o neúspěšných milostných životech, minimu plánů na Silvestra a o dalších věcech, co jsou prostě chiant.


jinak opravdu jen čtu, píšu, rozumuju a konzumuju. to je život, co
myslím, že tohle rozpoložení je dobrý na nějaký rekapitulační článek. asi vám příště napíšu seznam nejlepších knih, filmů, zlomových bodů /to už asi radši ne/, písní...
ale dneska to budou opět jen bláboly, tak prosím o trpělivost.

objevila jsem včera, musíte uznat, že větší dokonalost najdete jen těžko.

Image de quote, girl, and marc jacobs
je oukej snažit se. je to dokonce k dobru, většinou. jenže když se snažím příliš - není to znak toho, že jde něco nezadržitelně
do háje a už není ani v mých silách s tím něco udělat? když mám pocit, že se snažím jen já - má pak vůbec cenu něco zachraňovat?
když to teď shrnu, mělo to dvě fáze - v té první jsem se snažila být víc než kamarádka a
v tý druhý jsem se snažila být aspoň to.

Je neuvěřitelné, jak moc máte najednou co říct v situaci, kdy se bojíte vyslovit tu jedinou věc: "Nefunguje to."
Protože naděje.

Svátky proběhly v pohodě, ani nevím, co k nim pořádně říct.

nepotřebujeme mluvit o věcech, které jsou v pořádku. přeju vám co nejmíň mluvení a co nejvíc štěstí!
Em



it was almost right, i can't live this way.

22. prosince 2015 v 22:59 | Em
Tohle je pro mě první prázdninový večer
a po delší době jsem pocítíla opravdu fyzickou potřebu psát.
jinak mimo blog jsem si toho psala spoustu. jak jsem jednou, před dlouho dobou, začala, mám pocit, že co si nezapíšu, na to pak snadno zapomenu. a tak nějak si dokumentuju svůj "duševní pokrok" za každý měsíc. zkrátka jak se cítím.
Image de coffee and socks

jinak tohle je následek toho, že trávím večer děláním velké spousty věcí. během školy, se spoustou povinností na krku, jsem si takový luxus nemohla dovolit. možná i proto jsem nesesmolila ani řádku.

výchozí bod byl pocit ne štěstí, který pro mě není nic nového. ta mezera je tam důležitá, protože já nejsem neštaštná, jen prostě nejsem šťastná.

ne štěstí. pro mě to znamená tu spoustu alternativ, kterými naplňuji svůj život. alternativy jsou další můj pojem, který často používám (za chvilku můžu vydat psychologický slovník). je to jako když žijete něco, co není špatné, ale není to to, co doopravdy chcete. je to nejbližší dostupná varianta bodu, do kterého se chcete opravdu dostat. vím, že většina lidí se s tím spokojí, ale mně to prostě poslední dobou nedá.

z alternativ pro mě pramení ne štěstí. protože mám skoro to, co bych chtěla, je to na dosah, tak blízko. a přitom daleko. zkrátka není to ono. věřím, že nejsem jediná, kdo tenhle pocit zažil.

ale nechci to v tomhle článku rozmazávat, spíš si zkusím rozpomenout, kam že jsem se to posunula. podařilo se mi vyměnit některý alternativy za věci, u nichž si říkám, že jsou opravdu to, co chci v tu chvíli dělat

jako když si v daný moment řeknete, jestli byste chtěli být někde jinde, s někým jiným, cokoli změnit... a odpověď bude ne.

třetinka samoty a dvě třetiny vodky.

26. listopadu 2015 v 22:40 | Em
Nemůžu uvěřit, že jsem potkala někoho, jako jsi ty.
Nemůžu uvěřit, že jsem tě potkala a to je všechno.
Že se minem. Každý milujeme jindy. Ty jsi miloval před měsíci a já miluju právě teď.
Nechci říkat, že miluju tebe, to by bylo přehnané. Miluju ty momenty, co jsme spolu.
Propité večery.
Propovídané večery.
Večery plný procházek po městě, potutelných úsměvů, malých tajemství a euforických pocitů, za který se pak celý týden proklínám. Stejně je chci.
Zas jsem do toho spadla, ani nevím jak. I'm never gonna learn.
...

Takže jsem si všimla, že si poslední dobou podvědomě vybírám songy, který jsou právě o nerovných vztazích. Nebo nevyrovnaných? Nevyvážených?



And as you see me start to play

And I really am happier when I am with you.

where do I stand with You

7. listopadu 2015 v 18:05 | Em
still, I can´t help thinking that "getting a life" is something only a complete idiot could believe. like you can just drive to the store and get a life. if getting a life was that easy, we´d be one blissed-out race. but we´re not. your life isn´t out there waiting, so don´t think all you have to do is find it and get it. no, your life is right here. and yeah, it sucks. so if you want things to change, you don´t need to get a life. you need to get off your ass.

Tahle inspirativní myšlenka je z knihy Will Grayson, Will Grayson
vím to, protože my life zrovna kind of sucks a nehodlám to dávat na starost nikomu jinýmu než sobě. tedy i za vinu. (já vím, ta kniha mě hrozně ovlivňuje - díky jí za to)
dostat se k takové myšlence je pro mě přínosné, protože já si taky občas neodpustím srovnávání a analýzy, proč v mém životě nejsou věci tak, jak bych chtěla (často).
a teď mi úplně zatraceně vypadlo, co jsem chtěla dělat za závěry. mějte se mnou trpělivost, prosím :D

myslela jsem si jednu věc. ne, myslela jsem si jich tisíc. jednu setinu si myslím doteď.
něco z toho jsem řekla. většinu jsem si jen myslela. a teď je pozdě a brzy zároveň. pozdě, protože jsem si uvědomila, jak je pro mě těžký, říkat si téměř všechno a být téměř nic. brzo, protože... on má minulost, já ne. nemám nikoho na koho bych se srdcebolem vzpomínala, nikoho, kdo by do pomyšlení na něco nového přinesl hořkost.

a i když to nabralo jiný směr, přestala jsem to brát jako věc, za kterou mám právo být naštvaná. očekávaní jsou zabijákem spousty věcí. ať je tohle cokoli, nechci, aby to bylo zničeno očekáváními.
něco jsem našla. jsem vděčná za vzpomínky, který přetrvají.

takže jedna z příčin, proč life sucks, je to, že jsem si myslela, že někdo přijde a srovná to, jako srovnáte křivý obraz na stěně.

nikdo to za mě nesrovná. lidi můžou pomoct, zaplnit mezery, zvednout vám náladu. nemůžou vám ale obstarávat konstatní rozptýlení od bordelu ve vaší hlavě.
tak se jdu podívat, co se dá dělat s tím obrazem.

užívejte podzimní listí a slunce, který je čím dál výjímečnější
Em

daydreaming & nightdreaming

30. října 2015 v 21:36 | Em
Pozemšťané (:D),
co je vaše největší noční můra? Ta nejhorší představa toho, co se vám může zdát a stát?
Moje spočívá asi v tom, být zavřená v nějakém ústavu. V sanatoriu. Už to slovo ve mně nevyvolává dobrý pocit. Pro mě je to místo, odkud často není úniku a člověk je tam nedobrovolně zavřenej, všemu a všem napospas. Spíš než jako s lidmi se tam s vámi jedná jako s objekty, které je potřeba prozkoumat, předtím, než se vrátí opravené zpátky do světa - a v horším případě nevrátí.

Vzpomněla jsem si na to, protože se mi o tom nedávno zdálo. A myslím, že ten sen byl podmíněnej tím, že jsem o tom s někým mluvila. Když vám někdo něco vykreslí dostatečně živě a realisticky, zbývá jen krok k tomu, aby se vám to dostalo do snů a myšlenek.

rekonstrukce.

27. září 2015 v 10:51 | Em
.
I'm only a fool for you
And maybe you too good for me
.
Občas se musíme pořádně potopit a zahrabat do všech nezdravých a špatných pocitů, abychom si uvědomili, jak moc potřebujeme změnu. Medovou náplast na bolest. Bolest složenou z milionu věcí - pocitu nepotřebnosti, nepochopení, taky z toho, že nevím, kam chci jít a připadám si často mezi ostatními lidmi jako zbabělec. Bojím se života. Chci vlastně jenom tu jeho část, co nebolí, nestojí žádnou námahu, slzy, nepříjemnosti, přemáhání. Nemám tolik motivace jako ostatní. Zajímalo by mě, kde ji všichni berou.
.
She's in love with the concept
As if we're all just how she imagined
Cause "we're in love but just don't know it yet"
Well, tell me how am I supposed to see the magic?
.
Takže ano, bojím se, ale zároveň vím, že život bez všeho toho je jen alternativa. Po dešti přichází duha, po bolesti a námaze dobrý pocit a změny. Změny chci, chci se cítit líp a přála bych si, aby v mém životě převažovala pozitiva nad negativy, abych se ještě víc vzdálila stavům deprese, vybudovala si pevnou základnu, bariéru. Možná jenom nechci zažít to, co bude nevyhnutelně předcházet změnám.
.
Včera jsem s jedním člověkem upřímničila (nové slovo odvozené od mé oblíbené vlastnosti) a řekla mu, že se cítím jako expert na packání všech vztahů, všeho. Protože to vážně neumím, a i když ve srovnání s tím, jak jsem všechno "uměla" pokopat pár let zpátky, je to teď v mnohém jiné, ale jsem v tom dost dobrá pořád.
A to nechci být. Asi to řeším dost impulzivně, s horkou hlavou, vychrlím na člověka všemožné pocity a i myšlenky, aniž bych přemýšlela, jestli je to úplně vhodný, a jestli bych mu je byla schopná říct i s "chladnou" hlavou. Někdy asi není špatný nápad dát si 10 vteřin, říct pár sprostých slov, výdech, nádech… a pak jednat. Mám stejně pocit, že hůř se v takových situacích cítím já,a ne ten druhý. Přejde mě to, zrekapituju si, co jsem řekla/udělala a je mi hrozně. Chci se někam propadnout. A v další fázi chci jenom, aby to bylo všechno zase pořádku. Mám silnou chuť se omlouvat, třebaže si nemyslím, že by vina byla jen z mojí strany (myslím, že nikdy není jen na jedná straně).

Možná jsem teď někam odbočila… jde jen o to, že se chci dobrat správné cesty řešení věcí, aby se pořád nerozbíjely a nerozpadaly. Méně upřímnosti, horlivost, emocí a víc času? Nebo naopak řešit, dokud je co, a hlavně dát dost jasně najevo svý postavení? Jak vidíte, těžko se mi mezi tím buduje kompromis. Jsem trochu komplikovaná.

I won't go to sleep this late again

15. září 2015 v 22:41 | Em
Nebo aspoň co se týče tohohle školního týdne.

Ten minulej článek asi mc pochopit ani nešel. Jenom jsem to potřebovala ze sebe dostat.

Mám za sebou jeden z nejfajnovějších víkendů, zahrnující spaní pod širákem, zámek s úchvatnými stropy, pauzu od svý nejnovější závislosti, upřímné fajn konverzace tam, kde bych je ani nečekala, prostě pohoda a bezstarostnost.
Dneska na mě zas padla trochu mlha a mraky, ale snad už to nebude gradovat jako dřív.

Taky se trochu rozhoduju, co chci dělat. S kým chci být, jaké lidi ve svém životě chci a co musím u sebe promyslet a možná trochu umírnit.

Dalo by se to sum up v těchto obrázcích
Co nedělat: nenechat svý štěstí záviset na jiných. Oni o něj nebudou mít takovou starost jako já a nebudou ho tak pečlivě opatrovat. Takže žádný to najdu si kluka/kamarádku/kouzelnou babičku a budu šťastná. Najdu sama sebe a zdroj svýho štěstí.
Start somewhere
Nezáleží na tom, jak moc jste teď wrecked, nešťastní, otrávení a tak dál. Jako výchozí bod je dobrý cokoli.

Teď jenom dofat, že doufám, že se tím budu taky řídit a nejen o tom psát :D
Em
 
 

Reklama