oduševnělé řeči

where do I stand with You

7. listopadu 2015 v 18:05 | Em
still, I can´t help thinking that "getting a life" is something only a complete idiot could believe. like you can just drive to the store and get a life. if getting a life was that easy, we´d be one blissed-out race. but we´re not. your life isn´t out there waiting, so don´t think all you have to do is find it and get it. no, your life is right here. and yeah, it sucks. so if you want things to change, you don´t need to get a life. you need to get off your ass.

Tahle inspirativní myšlenka je z knihy Will Grayson, Will Grayson
vím to, protože my life zrovna kind of sucks a nehodlám to dávat na starost nikomu jinýmu než sobě. tedy i za vinu. (já vím, ta kniha mě hrozně ovlivňuje - díky jí za to)
dostat se k takové myšlence je pro mě přínosné, protože já si taky občas neodpustím srovnávání a analýzy, proč v mém životě nejsou věci tak, jak bych chtěla (často).
a teď mi úplně zatraceně vypadlo, co jsem chtěla dělat za závěry. mějte se mnou trpělivost, prosím :D

myslela jsem si jednu věc. ne, myslela jsem si jich tisíc. jednu setinu si myslím doteď.
něco z toho jsem řekla. většinu jsem si jen myslela. a teď je pozdě a brzy zároveň. pozdě, protože jsem si uvědomila, jak je pro mě těžký, říkat si téměř všechno a být téměř nic. brzo, protože... on má minulost, já ne. nemám nikoho na koho bych se srdcebolem vzpomínala, nikoho, kdo by do pomyšlení na něco nového přinesl hořkost.

a i když to nabralo jiný směr, přestala jsem to brát jako věc, za kterou mám právo být naštvaná. očekávaní jsou zabijákem spousty věcí. ať je tohle cokoli, nechci, aby to bylo zničeno očekáváními.
něco jsem našla. jsem vděčná za vzpomínky, který přetrvají.

takže jedna z příčin, proč life sucks, je to, že jsem si myslela, že někdo přijde a srovná to, jako srovnáte křivý obraz na stěně.

nikdo to za mě nesrovná. lidi můžou pomoct, zaplnit mezery, zvednout vám náladu. nemůžou vám ale obstarávat konstatní rozptýlení od bordelu ve vaší hlavě.
tak se jdu podívat, co se dá dělat s tím obrazem.

užívejte podzimní listí a slunce, který je čím dál výjímečnější
Em

daydreaming & nightdreaming

30. října 2015 v 21:36 | Em
Pozemšťané (:D),
co je vaše největší noční můra? Ta nejhorší představa toho, co se vám může zdát a stát?
Moje spočívá asi v tom, být zavřená v nějakém ústavu. V sanatoriu. Už to slovo ve mně nevyvolává dobrý pocit. Pro mě je to místo, odkud často není úniku a člověk je tam nedobrovolně zavřenej, všemu a všem napospas. Spíš než jako s lidmi se tam s vámi jedná jako s objekty, které je potřeba prozkoumat, předtím, než se vrátí opravené zpátky do světa - a v horším případě nevrátí.

Vzpomněla jsem si na to, protože se mi o tom nedávno zdálo. A myslím, že ten sen byl podmíněnej tím, že jsem o tom s někým mluvila. Když vám někdo něco vykreslí dostatečně živě a realisticky, zbývá jen krok k tomu, aby se vám to dostalo do snů a myšlenek.

rekonstrukce.

27. září 2015 v 10:51 | Em
.
I'm only a fool for you
And maybe you too good for me
.
Občas se musíme pořádně potopit a zahrabat do všech nezdravých a špatných pocitů, abychom si uvědomili, jak moc potřebujeme změnu. Medovou náplast na bolest. Bolest složenou z milionu věcí - pocitu nepotřebnosti, nepochopení, taky z toho, že nevím, kam chci jít a připadám si často mezi ostatními lidmi jako zbabělec. Bojím se života. Chci vlastně jenom tu jeho část, co nebolí, nestojí žádnou námahu, slzy, nepříjemnosti, přemáhání. Nemám tolik motivace jako ostatní. Zajímalo by mě, kde ji všichni berou.
.
She's in love with the concept
As if we're all just how she imagined
Cause "we're in love but just don't know it yet"
Well, tell me how am I supposed to see the magic?
.
Takže ano, bojím se, ale zároveň vím, že život bez všeho toho je jen alternativa. Po dešti přichází duha, po bolesti a námaze dobrý pocit a změny. Změny chci, chci se cítit líp a přála bych si, aby v mém životě převažovala pozitiva nad negativy, abych se ještě víc vzdálila stavům deprese, vybudovala si pevnou základnu, bariéru. Možná jenom nechci zažít to, co bude nevyhnutelně předcházet změnám.
.
Včera jsem s jedním člověkem upřímničila (nové slovo odvozené od mé oblíbené vlastnosti) a řekla mu, že se cítím jako expert na packání všech vztahů, všeho. Protože to vážně neumím, a i když ve srovnání s tím, jak jsem všechno "uměla" pokopat pár let zpátky, je to teď v mnohém jiné, ale jsem v tom dost dobrá pořád.
A to nechci být. Asi to řeším dost impulzivně, s horkou hlavou, vychrlím na člověka všemožné pocity a i myšlenky, aniž bych přemýšlela, jestli je to úplně vhodný, a jestli bych mu je byla schopná říct i s "chladnou" hlavou. Někdy asi není špatný nápad dát si 10 vteřin, říct pár sprostých slov, výdech, nádech… a pak jednat. Mám stejně pocit, že hůř se v takových situacích cítím já,a ne ten druhý. Přejde mě to, zrekapituju si, co jsem řekla/udělala a je mi hrozně. Chci se někam propadnout. A v další fázi chci jenom, aby to bylo všechno zase pořádku. Mám silnou chuť se omlouvat, třebaže si nemyslím, že by vina byla jen z mojí strany (myslím, že nikdy není jen na jedná straně).

Možná jsem teď někam odbočila… jde jen o to, že se chci dobrat správné cesty řešení věcí, aby se pořád nerozbíjely a nerozpadaly. Méně upřímnosti, horlivost, emocí a víc času? Nebo naopak řešit, dokud je co, a hlavně dát dost jasně najevo svý postavení? Jak vidíte, těžko se mi mezi tím buduje kompromis. Jsem trochu komplikovaná.

I won't go to sleep this late again

15. září 2015 v 22:41 | Em
Nebo aspoň co se týče tohohle školního týdne.

Ten minulej článek asi mc pochopit ani nešel. Jenom jsem to potřebovala ze sebe dostat.

Mám za sebou jeden z nejfajnovějších víkendů, zahrnující spaní pod širákem, zámek s úchvatnými stropy, pauzu od svý nejnovější závislosti, upřímné fajn konverzace tam, kde bych je ani nečekala, prostě pohoda a bezstarostnost.
Dneska na mě zas padla trochu mlha a mraky, ale snad už to nebude gradovat jako dřív.

Taky se trochu rozhoduju, co chci dělat. S kým chci být, jaké lidi ve svém životě chci a co musím u sebe promyslet a možná trochu umírnit.

Dalo by se to sum up v těchto obrázcích
Co nedělat: nenechat svý štěstí záviset na jiných. Oni o něj nebudou mít takovou starost jako já a nebudou ho tak pečlivě opatrovat. Takže žádný to najdu si kluka/kamarádku/kouzelnou babičku a budu šťastná. Najdu sama sebe a zdroj svýho štěstí.
Start somewhere
Nezáleží na tom, jak moc jste teď wrecked, nešťastní, otrávení a tak dál. Jako výchozí bod je dobrý cokoli.

Teď jenom dofat, že doufám, že se tím budu taky řídit a nejen o tom psát :D
Em

fajn.

8. září 2015 v 21:39 | Em.
proč nám nemůže být spolu s někým prostě dobře? ne, potřebujem na všechno zasraný labels.

pardon za vyjadřování, právě mi jeden někdo nalepil na čelo. a před nějakou dobou jsem já udělala to samý. je to hnusný pocit, ale začínám si myslet, že je občas třeba.

jsem pořád stejně "sama" a "nezadaná" jako předtím, nejsem? můžu chodit na rande s jinýma, užít si večer ve společnosti někoho jinýho a odznova doufat, že nebude poslední?

popravdě jsem to už dvakrát udělala. jak to zatím vypadá, tak byl. nemůžu dávat energii do toho všeho najednou, dammit!

Jestli mě tentokrát nechápete, nic si z toho nedělejte. Já to taky nechápu. Absolutně. Vlastně mám pocit, že chcem oba přestat a nejde to jen kvůli pocitu, že jsme v tom už dost namočení.

Smutný je, že se nepoznáme nikdy, jestli to bude pokračovat tak jako doteď.

calm down.

7. července 2015 v 23:08
Čauu,

Fit Life & Living In A Bikini | via Tumblrvíte, já když říkám, že je to se mnou jak na horské dráze, tak to myslím úplně vážně. Tenhle blog a lidé v mém okolí jsou toho svědkem. A zrovna posledních několik dní, než jsem odjela, přišla na řadu jízda nahoru a byla docela prudká. Objevili se kolem mě noví lidi, těšila jsem se na svý letní plány... Den před odjezdem jsem se sešla s klukem, se kterým jsme si předtím jen vyměňovali slova. Patetický, řeknete si možná. Ne, bylo to moc fajn, přece jen - realita, člověk z masa a kostí (co se mnou chce na rande!!).

A jak jsem přijela sem, čekalo na mě několik podstatných rozčarování. Abych se vůbec nebála přespat v pokoji, kde jsem ubytovaná, musela jsem ho asi hodinu uklízet, pucovat, vytírat a vysávat. Co se týče samotného hotelu a prostor restaurace, musím (i když se mi kvůli znechucení z výše popsaného nechce) uznat, že je to vcelku pěkné. Nadřízení i kolegové jsou hodní, starají se o svou práci. Některé věci mě ale zarážejí - jako třeba drzost a neúcta provozního, když dá hostovi pivo, co bylo předtím v cizí sklenici. Můžu se tu pár věcí přiučit, protože mě má hotelová brigáda rozhodně na hodně situací nepřipravila. Servíruju s úsměvem, protože nesnáším mrzutou obsluhu, ale třeba Němcům nejsem schopná říct ani slovo, což by asi v Krkonoších nečekali.

Moje straaaaašně oblíbená (nulová ironie!) část dne je mezi snídaněmi a přípravou před večeřemi - asi 5 hodin volna, kdy se toulám po okolí, dneska jsem to vzala na Labskou přehradu (45 min chůze -jedním směrem!-, ale totally worth it) a ještě stihla relax u vody... to je hlavní důvod, proč jsem sem jela. Jak jsem si to dneska procházela, tvořila jsem si v hlavě seznam míst a směrů, kam se ještě vydám. Až to budu mít prosvištěný, padám do Prahy, protože se v tomhle pokoji prostě necítím pohodlně.
zmíněná Labská přehrada :)

tak dobrou,
Em.

naučit se nelitovat

2. července 2015 v 14:59 | Em
Ahoj :)

Chci, aby tenhle článek byl hlavně o tom, co je v nadpisu, ale taky bych vás chtěla informovat, co jsem se rozhodla se sebou provést na celý červenec.
Jedu pryč. Opouštím Prahu, přátelé i nevydařené vztahy a naštěstí i to hrozné vedro. Zase to zní negativně, ale já to tak nemyslím. Myslím, že je to to, co potřebuju.

• | via TumblrPřestat chodit do Grandu, přestat vidět jeho. Chápete správě, nevyšlo to.

Mít čas jen pro sebe, nevracet se domů k mamce, ale převzít sama odpovědnost, bydlet sama a stát se samostatnější.

Být na horském vzduchu, zakecat se s neznámými lidmi, objímat stromy.

Vypisovat si duši a hlavně mít o čem psát.

Takže celý červenec budu ve Špindlerově Mlýně. Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst a už se těším, až ho prochodím trochu víc. Pochopitelně nebudu mít pořád jen volno, jedu tam pracovat, do hotelové restaurace (jak originální, ale když už jsem si na to jednou zvykla).

mám to!

22. června 2015 v 19:39 | Em
Mohla bych tomu dát nějaký vznešenější nadpis, ale to by nevyjádřilo tak dobře údernost prohlášení, který tu chci napsat.

MÁM FRANCOUZSKOU MATURITU.

Víte, je to pro mě dost důležitý, tak tomu necháme pěkně místo, ok?
Ústní zkoušku jsem měla dneska a jsem ráda, že je to hned první z těch tří dnů, kdy se maturuje. Je tak skvělej pocit to mít za sebou, a mít to za sebou dobře zvládnuté. Asi vás nebudu unavovat detaily, prostě jsem měla za úkol udělat ve fj analýzu jednoho z dvaceti textů, který mi padl. A pak si trochu "pokecat" o tom textu se zkoušejícími. Bylo to naprosto v pohodě, i když jsem si nevytáhla úplně text svého srdce :D
Příští rok (šesťák, já vím, máme trochu jinej systém) už fj mít nebudem a musím se přiznat, že mi bude určitě chybět. Vezměte si, že v prváku, druháku bylo 9 nebo 10 hodin a pak ve třeťáku a doteď aspoň šest hodin týdně. Stalo se to takovou mojí třetí mateřštinou (protože už umím rusky a česky, mnom), otevřelo mi to nový způsoby přemýšlení a posuzování, nový metody, spousta odkazů z jiné kultury. Promítlo se to i do toho, jak se běžně bavíme s lidmi ze třídy. Jednou jsme to shrnuli tak, že kdyby kolem nás v tu chvíli stáli Čech a Francouz, ani jeden z nich by nevěděl, co říkáme. Protože uznejte:

"Kolik máš těch exámplů [příkladu] na bakblán [maturitu nanečisto]?"
"Na ten komán [srovnávaci test z matiky] vůbec neumím ty konýk [kuželosečky] ani dénombrmán [to nevim doted, jak se řekne česky]. A pak největší perla:
"Koho jsi měla na orál [ustni zkouska z francouzštiny, pochopitelně]?


Jsme zkrátka skupinka sama pro sebe. Zpětně si myslím, že bych jen těžko našla pro sebe lepší školu, hlavně, když jediná představa, co jsem v sedmičce při hledání gymplu bylo "ať tam jsou nějaký jazyky". Tady jsou nějaký jazyky. A je to tu skvělý.

Ještě se chci vrátit k tomu, jak jsem psala o první části maturity, o tý písemný, která se mi tolik nepovedla. Někdy v té době jsem měla náladu opravdu pod bodem mrazu a chystal se začátek jednoho z nejhorších období tohoto roku. Asi proto si to nechci vyčítat. Protože vím, že bych to napsala líp, kdybych tehdy byla ok. Protože být ok je víc důležité, než si lidi myslí, a když nejste, je to na vás vidět jako váš nos mezi očima. To, že se mi nepovedla, jsem věděla fakt natuty, ale dohromady s tou skvělou ústní to fakt není žádná katastrofa :) Ta druhá část se totiž krásně sešla s tím, jak jsem přestala žít v černotě a beznaději (doufám, fakt doufám, že na dlouho). Otevřeně se přiznám, že za tuhle zkoušku jsem na sebe pyšná. Lidi mi sice čast říkají "tyjo, to musí být hrozně těžký mít to ve francouzštině, to tě obdivuju", ale to jsou lidi zvenku, pro které je ta přestava aspoň tolik neuvěřitelná jako byla pro mě v prváku a druháku. Větší radost mi dělá, když vidím, že v rámci té skupiny lidí, co se do páťáku vůbec dostali, tam máme každý, a tedy i já, právo být. Buď jsme to dokázali nárazově nějakými překvapivě úžasnými výkony, a nebo jsme prostě konstatně dobří (berte v potaz, že to vztahuju na všechny, ne na sebe). Být součástí téhle skupiny je to, co mě opravdu těší.

Ať děláte, co chcete, najděte sílu a poperte se s tím :)
Em

občas je těžký najít motivaci

18. června 2015 v 23:06 | Em
no jako třeba dneska. Začal "svaťák" před francouzskou maturitou /pro vysvětlení, tu máme o rok dřív než maturu z jiných předmětů/. V pondělí maturita z fj a já si tu sedím a koukám na Ordinaci a pak ještě na opakování jakýhosi prehistorickýho dílu Ordinace (ne, není to můj oblíbenej seriál a nesleduju ho normálně, ale pro prokrastinační účely výbornej).
exams :/

vypni to, Em

29. května 2015 v 21:06 | Em
A to přesně udělám až dopíšu tenhle článek (a vyberu nějaký dobrý film). Pátek je den, kdy bývám hrozně unavená - týden školy, nucených konverzací, pohledů na profesory, kterým bych se nejradši vyhla obloukem - z toho je pak třeba se vypsat (chtěla jsem napsat vyspat, ale i tohle se výborně hodí), než se člověk restartuje, aby to všechno mohlo začít nanovo.

Takže já. Ráda bych napsala něco smysluplnýho, co by se pokud možno týkalo mé osoby, ale jsem pořád tak nějak ztracená. Nevnímám to nějak negativně. Možná by mi v některých ohledech prospělo, kdybych nebyla, ale já nechci dělat to, co je vnímáno jako správné. Je mi to docela jedno, protože tohle jsou moje otázky a řešení mi taky nikdo jiný nenajde.

Takže i když mám toho na srdci spoustu, do konkrétních slov a vět se to dává těžko. Rozhoduju se, jak budu vnímat sama sebe a zjišťuju, že to trvalé zdravé sebevědomí mi nedá nikdo jiný, než já sama. Že i přes zpackané věci z jakkoli vzdálenýho dřívějška je tu hora způsobů, jak žít v pohodě a dívat se těm lidem do očí.

nenechám se přece porazit svými vlastními výkyvy nálady.

13. května 2015 v 20:17 | Em
A že jich mám požehnaně. Poslední dobou. Ještě do tohoto pondělka jsem byla naprosto v pohodě - plánovala jsem si, jak budu dokonce šťastná, až budu mít první část maturity za sebou (já vím, že si něco jako štěstí těžko naplánujete). Tomu sice předcházelo opravdový období temna, jak jsem už psala dřív, teď nedokážu pochopit, co mě donutilo se tak cítit a jaktože jsem nenašla sílu hodit to za hlavu, ale tehdy to - samozřejmě - nešlo.

A ne, že by za to mohla přímo ta maturita, ale... Vlastně nevím. Téma jsem si vybrat mohla, později jsem uznala, že jsem si mohla vybrat líp (ze dvou). Psalo se mi, jako kdybych se zasekávala ve vlastních myšlenkách, jedna věta hotová, a co dál? Tohle se opravdu nehodí, když píšete šestistránkovou práci. Navíc mi povypadala všechna možná slova (bylo to ve francouzštině) a napadala mě jenom třeba anglicky a slovensky :'D. Takže jsem pak jela mírně otřesená a zklamaná domů a pocítila k celé té francouzštině zvláštní nechuť. Řekla jsem si, že bych byla schopná ji už nikdy nepoužít, zapomenout, že umím francouzsky a prostě dělat něco úplně jiného. Vím, jak to zní z mojí strany absurdně, ale když se něco fakt intenzivně učíte pět let a výsledkem je písemná maturita, kterou jste jakžtakž zvládli (takový mám z toho pocit), asi začnete trochu pochybovat, jaký to mělo smysl.

Trochu jsem se vzpamatovala a jsem ráda, že umím francouzsky. Teď to stejně zapomenout nemůžu, protože mě čeká ještě ústní část a pak několik předmětů ve fj příští rok.

Krátce...

19. dubna 2015 v 22:45 | Em
Je neděle a já v neděli nic nedělám. To už je taková tradice. Přesto na neděli všechno odkládám.
Nějak z toho nemám výčitky svědomí, dnešek jsem si užila, vlastně celý víkend, i když poslední dobou občas nějak nemůžu vydržet.. sama se sebou. Jenom pomalu se vyrovnávám jak se svými vnitřními, tak i vnějšími komplexy, které mi poslední dobou připadají jako zveličené hodně dobrou lupou. Zkrátka to ze mě vyzařuje. A to rozhodně není to, co bych chtěla, aby ze mě vyzařovalo.

Moc se těším na T., až přijede z toho Hamburg(er)u. Budeme si moct sednout na něco dobrýho a hodně dlouho probírat nepodstatný věci,
přesně jako dřív. Nebudu na všechny ty blbosti, co se mi honí hlavou, sama.
Protože upřímně, poslední dobou trávím čas fakt alternativně. Jeden týden úžasný, jeden zase nestojí za nic.
Někdy si na mě vzpomene kopa lidí najednou a já mám pocit, že mi všichni rozumí a já si rozumím s nima a pak se trochu přehltím vlastními nadějemi a nemám dobrý pocit vůbec.
Paradoxně jsem to já, kdo to přehání, co se týče vztahů s lidmi. Nemůžu a nechci čekat a užívat si nějaké "příjemné napětí a sympatické rozhovory", chci všechno a chci to rovnou. Což může být pro druhou stranu dost matoucí, nepostupujeme všichni ve svých myšlenkách stejně rychle.

Naopak by mi rozhodně neuškodilo trošku přehnat důležitost školy, hlavně v poslední době. Jsem na správné cestě k propadnutí z chemie a exceluju z dějepisu (dobře, z jedné písemky). Takže si tím i trochu tříbím svoje zájmy, protože zrovna moderní historie mě v poslední době strašně chytla.

Mám brát extrémně (pro mě teda určitě) dlouhou a docela špatně (pro mě určitě) brigádu, jen kvůli maličkosti, že se podívám za důležité zápasy v letošním MS v hokeji? Nejsem až taková fanynka, ale při zápasech určitých zemí mě teda umí popadnou sakra velké nadšení. Asi se kouknu na program a zkusím to zkoordinovat
se směnami - stejně můžu takhle šíleně dlouho "pracovat" jen o víkendu.
Což by znamenalo žádné směny v Grandu (hotel) na většinu května, což by znamenalo žádné směny s ním na většinu května.
Nebo mi třeba taky konečně napíše, když už si mě zvládl najít na té světoznámé síti.

Jak vidíte, všechny moje myšlenky se vracejí zpět k tomu bodu, který se mnohým lidem bude zdát nedůležitý a povrchní a já nevím, co ještě. Mám spoustu jiných věcí na práci, já vím.

Je vždycky dobrý mít doma nějakou chlupatou příšerku, i když vám rozlévá vodu a čaj po celém stole, skáče na žehlící prkno (když žehlíte), takže se neodvážíte po celou dobu odejít ani na krok a nemůžete si ani jen tak zavázat tkaničky, protože to je pro ni jasná výzva ke hře.

Hezký týden všem :)

prchavé momenty, hodiny a roky

6. dubna 2015 v 20:50 | Em
Dobrý večer ve spolek.

uf, tohle bude těžký.
Ale když mám čas na přemýšlení, tak z toho pak takovéto věci plynou. Nebo když potkávám moc lidí, toho typu, který ve mně něco zanechá, na co je těžké zapomenout. Jsem hrozně nespolečenská a přitom se mezi/ se správnými lidmi tačnu cítit naprosto v pohodě během několika desítek minut. Jako cestou busem z KV do Prahy.

dvě protichůdné tendence ve světle nerozhodnosti

15. března 2015 v 13:17 | Em
Z věcí, co mě děsí, je jednou právě tohle:

i feel what i feel

10. ledna 2015 v 18:36 | Em
...and it starts to seem pathetic to me.
Ty. Já. Ty jseš v práci v neděli. Já v sobotu. To by bylo ideální, kdyby se nejednalo o tu samou práci. Chtěla jsem tě vidět, achjo.
prostě, nevím, kdy mě to popadlo, ale some people ship us so hard, že se musím přidat. Já nám to taky přeju.
Třeba minule. A dneska. Zase jsem se začala debilně usmívat, když se mě B. zeptal, jak se máš. Jako bych to mohla vědět, když jsme se neviděli. Ale už jenom ten předpoklad z jeho strany. Já vím, ráda dělám z bakteriofága Titanic /protože z komára velblouda je moc mainstream a ne dost výstižné/. Takhle je to se mnou vždycky.
Stejně díky. Díky tobě jsem začala zapomínat, že nějakej můj (šťastně zadanej a už sto let nedosažitelnej) kamarád jménem Cucflek (snad jste si nemysleli, že vám sem naservíruju pravá jména? :D) a jeho krásné červené vlnité vlasy a příliš dlouhé pohledy existují.
hrozně mě baví, jak mě vždycky rozesměješ. stačí jedno slovo a někdy ani to není třeba.
taky mě baví, že mi často sám od sebe pomůžeš a přitom bys to vůbec dělat nemusel.
baví mě tě pozorovat, jak se tak v tom obleku skláníš nad lidmi a s naprostým klidem a trpělivostí jim bereš talíře (ne, nejsem divná :D)
moc mě baví, když se zeptáš, jestli už půjdu taky domů, abychom mohli jít společně.
bavilo mě mít s tebou společnejch 5 směn za týden. zatraceně moc mě to bavilo.
jo, ty mě bavíš.
(jinak se nedivte, že je to tak osobně adresovaný, když takhle píšu, líp se mi vyjadřuje)

naivní as always,
Em
 
 

Reklama