oduševnělé řeči

You got me dancing in the mirror

13. prosince 2014 v 23:18 | Em
singing in the shower.

Některé momenty jsou kouzelné. Včera jsem šla ze zkoušky na koncert pěšky přes Pohořelec a koukala na tu nádheru, slunce skoro zapadlo a zbarvilo oblohu do všech odstínů modré. Byly vidět první hvězdy. Automaticky jsem vytáhla mobil a začala se prát s nastavením, aby fotka přibližně vypadala jako to, co vidím já. Marně :D
A pak mě napadl takový paradox. Když sedíme na internetu a zasněně koukáme na všechny ty fotky míst, která bychom chtěli navštívit, na východy a západy slunce, ojedinělé pohledy na město, které se jen tak neokoukají. A pak jdeme po ulici. V tom lepším případě aspoň zvedneme hlavu a koukneme se kolem. Ale vnímavost je většinou ta tam. Jako by se na i prochozeném místě nedalo objevit něco, co pro nás bylo předtím schované. To co je zvláštní je, že právě v takové situaci většina lidí vytáhne něco, co mí fotit a začnou to tam štelovat a tím pádem třeba právě při ojediněle zbarvené obloze prošvihnou ten pravý moment.


Při zírání na fotku jsme si přáli vidět to naživo, když to máme před očima, schováváme se za objektivy a displeje.

Asi zapomínáme, jak může být krásné se na něco jen koukat. Jasně, sice nebudu mít fotku, kterou doložím, jak úžasně to vypadalo a tu chvíli si budu moct přehrát už jen ve vzpomínkách, ale v dnešní době je důležité nezapomenout věci vnímat, nejen vidět.
tohle vypadá jako klíč ne? a vpravo jsou malinkatá srdíčka :D

Psala bych dál, ale už by to nemuselo dávat smysl :D
Krásnou neděli a všechny ostatní dny :)

Em

someday I'm gonna kiss you anyway

3. listopadu 2014 v 21:48 | Em
Máte taky ve svém životě člověka, u kterého vám připadá, že prostě už hrozně dlouho chodíte kolem sebe, vaše životy se mění, jdete do nových vztahů, zapomínáte na něj, ukončujete vztahy a zamilovanost odchází, ale i přes všechny ty změny a čas co uplynul si vedle něj připadáte úplně stejně (dobře) jako někdy dřív? A jo, asi si trochu i pohráváte s myšlenkou, že si k sobě jednoho dne tu cestu najdete.
já ho mám. A doufám, že ještě dlouho mít budu. i kdyby to nikdy dál nevedlo, lidí, co vám rozumí, není nikdy dost.

Dneska asi nikomu nenakecám, že bych psala a psala. Možná tak spala a spala.
Důvodů je víc.
Mám tak trošku tvůrčí krizi.
Za víkend jsem napsala osmistránkovou argumentaci na francouzštinu, to člověku trochu protřepe mozek.
A pak krátkou úvahu na češtinu, o který se zmiňuju jen tak, protože to nebyla žádná velká práce.
dvakrát jsem ponocovala a za cenu toho možná našla někoho fajn.
ještě uvidíme.

Mějte pěkný týden :)
Em

trošku demotivující

25. října 2014 v 20:33 | Em
Milí a milé,
byla jsem poslední dobou tak zahlcená školou, že jsem si nenašla čas ani k napsání několika řádků. A i kdybych si ho našla, bylo by to o tom, jak jsem zahlcená školou.

ale včera začaly prádzniny! a díky ředitelskému volnu trvají celý týden :)

Tenhle týden byl k zbláznění, v dobrým slova smyslu.

(Thinking Out Loud)

pracuju teď na takovým menším projektu, co nám zadala škola. Není to nic velkýho, ale máme na to půl roku, takže něco se přece jenom očekává. Moje téma je antropologie♥ asi víte, o čem to tak jde, a kdyby ne, je to věda o člověku v hodně širokém záběru, můžete tam zkoumat etnika, chování pravěkých lidí, lidoopy, evoluční teorie, analyzovat kosterní pozůstatky.. a to právě dělám já! nebudu zastírat, že mě tohle téma přitahuje od doby, co jsem začala pořádně sledovat Sběratelé kostí, který naprosto miluju, atmosféru, případy, herce, všechno. Takže jsem za tuhle vědeckou příležitost moc ráda, v rámci školy se totiž v tomhle oboru moc vzdělat nedá.

Ve středu jsem po škole nejdřív narychlo napsala /ok, můj chytřejší spolužák mi to téměř nadiktoval/ úkol z matiky a vydala se na pohovor ohledně doučování. Trvalo mi fakt dlouho, než jsem to našla, běhala jsem jednou dlouho ulicí po obou stranách sem tam a ptala se lidí, co neměli tušení, jak mi poradit.
Šla jsem na zpěv a pak do divadla. Pamatujete na kluka, o kterým byl odstaveček v předminulým článku? Tak s ním.
Mám čím dál tím menší ponětí, co si o tom mám myslet. Občas se máme o čem bavit, občas mi přijde, že mluvím do zdi. Já dokážu být fakt velká citlivka a celkem mi záleží na tom, abychom při konverzaci byli s člověkem na jedné (nebo dvou, ne moc od sebe vzdálených) vlně a aby tam bylo nějaký porozumnění. To se nějak nedostavilo. Ani nějaká chemie nebo jak bych tomu měla říkat. Netěším se na moment, kdy se rozloučíme, protože to je ten trapnej moment, kdy přemýšlím, jestli se pokusí o kontakt, nebo ne, a jak bych na to asi reagovala. Když jsme takhle začali někam chodit, něco zkusil a moc to nedopadlo. Asi si vydedukoval, že potřebuju víc času a čas plyne a plyne... a já váhám skoro stejně jako na začátku. Normálně se mi tohle nestává, ale normálně taky nechodím mockrát s tím samým člověkem ven, hlavně když to na něco nevypadá, nebo se z nás nestanou přátelé /trochu zvláštní, ale taky cesta.../.
(Charlie Straight - School Beauty Queen)

A nevím, jak mu mám tohle všechno říct. Abych se moc nevykrucovala ale zároveň, abych dala oběma šanci jít si vlastní cestou. Není to tak někdy lepší, když jeden necítí to, co druhý? Omluvila bych se, ale nevím, jestli je za co.

Tak. Od zmatku v mé hlavě se přesuneme ke zmatku, co se nazývá umění. Výborný divadelní zmatek, který pod názvem Idioti připravilo Švandovo divadlo (prakticky jediné, kam pravidelně chodím). Nevěděla jsem, co mám čekat a představení na mě udělalo opravdu dojem, i když to bylo dost odlišné od toho, na co jsem v divadle zvyklá. Jak asi název napovídá, je tam spousta nemyslitelných scén, překvapení akce a atmosféra graduje k hranici veřejně přípustného a koukatelného (každý má tu hranici někde jinde, já nejsem zrovna konzerva, ale když je něco nechutné a laciné, je to pro mě prostě nechutné a laciné - tím nechci říct, že by se něco laciného objevilo v téhle hře. ani náhodou. nechutnosti tam místy byly, ale kdo to neviděl, nepochopí, jak skvěle tam zapadají). Už jsem několik těch inscenací v tomhle divadle viděla a musím říct, že mám moc ráda jejich styl, jak se každá z nich v tom hlavním drží originálu, ale zároveň se nebojí zajít dál a vmísit třeba i do klasické hry nějaké nové, vlastní prvky, takže je z toho něco víc než "jdem do divadla na Shakespeara". Pokaždé se tam ráda vracím, protože až tohle divadlo ve mně probudilo všechny pocity, které jsem si myslela, že v divadle zažít nejde. A diváci spolupracují. Diví se, vybuchují smíchy, pohoršují se, vykřikují překvapením a nadšením. Divadlo už nemusí být jen na scéně a je skvělý nápad přesunout ho občas i do řad diváků, aby neměli pocit, že jsou neviditelní, že můžou tu těžce nadřenou hru akorát mlčky sledovat, pak zatleskat a jít domů, ale že můžou i reagovat a dát tím i hercům nějaký ohlas, třeba je podpořit. A herci jsou vážně úžasní. Je docela milý tam pokaždé vidět někoho, koho jsem viděla i v minulé hře. Jsou skromní, nepřehrávají, nevypadávají z role ani na tu chvilku, aby se zasmáli vlastnímu vtipu. Vydávají ze sebe všechno, což je podle mě právě v téhle hře nutné podtrhnout, protože ne každý by to těch scén šel a rozhodně ne s takovou suverénností, otevřeností, empatií a kreativitou. Jestli je tahle hra o bláznech, nebo o lidech, co si na ně hrají, tak je herci nenapodobují, ale naopak, stanou se jimi. Všem do jednoho, co měli roli blázna, bych tam věřila, že blázni jsou. A obdivuju, že je tak brilantně zahráli a přitom jsou sami v pořádku.
K příležitosti téhle hry jsem taky dostala svůj snad první autogram (rozhodně první, co pro mě něco znamená, promiň Yemi A.D.). V těchhle Idiotech totiž mimo jiné hrál i Patrik Děrgel, jehož tvorbu obdivuju už od toho dne, co naši třídu posadili do kina na film Hořící keř - mimochodem, opravdový skvost, neuvěřitelně emotivní a úžasně zpracovaný). Jen tak se tam před začátkem potuloval mezi diváky a já jsem nemohla uvěřit, že tam kolem něj není dav lidí žádajících o podpis. Ale já ho dostala, i když bez věnování. Moje ruské jméno je prostě pro Čechy moc složité, což dosvědčí snad každej, komu jsem se kdy představovala :D Ale to je jedno, i tak mám velkou radost.

A jak mě asi někteří znáte, psala bych dál a dál o tom, co se dělo včera před divadlem (díky za skvělou procházku, T.) o věcech, co jsme za ty týdny stihli probrat se spolužáky, o tom, jak milí jsou poslední dobou lidé MHD a spoustě dalších věcí, ale to byste pak o mně toho věděli příliš na to, abyste měli zájem si ještě někdy přečíst jediné slovo.
Takže další slova zase později,
Em.

všichni něco chtějí a já nechci nikomu dlužit

23. září 2014 v 21:24 | Em
Kdy že jsem to psala naposledy? Druhý den, co začala škola? Měli jsme asi 4 hodiny, nic se nedělo, nikdo nic nevyžadovalo a
já si myslela, že tohle bude sranda...
Není to nijak hrozný, docela jsem do školního režimu zaplula, přece jen je to letos popáté. A to už bych si mohla trochu zvyknout, že se na gymplu vyžaduje, abych makala. Ale není to jenom škola. Škola není k mému nemalému překvapení natolik vyčerpávající a plná nástrah jako... lidé v ní. Jako lidé všude. Pozoruju a vytvářím různé sociologické úvahy. Některé závěry jsou udivující. Některé milé a zahřejí u srdce. Někdy mi ale připadá, že ty lidi naprosto neznám a oni naprosto neznají mě ani sebe navzájem, a to jsme se prosím viděli za poslední roky opravdu dost často.
V mém (zatím smyšleném) dost dlouhém seznamů důvodů, proč se cítím nesvá, byste našli například tohle:

lidé se přetvařují a málo se respektují
A to není žádná novinka. Ale stejně mě to unavuje. Poslouchat ten falešnej smích a vědět, že jsou věci, který si prostě upřímně nikdy neřekneme, ale jsou naprosto zřejmý. Poslouchám spolužačku jak jí někdo štve, jejich názory se rozcházejí a ošklivě se s ostatními pohádali a další den jsou všichni úplně ok a zase se smějí. A taky ti lidé, kteří se ozvou, jen když něco chtějí.

Přidala jsem se k pár lidem nedávno na pizzu. Objednali jsme, kecali, přinesli pizzu, vtípky, výměna dílků s ostatními, vykecávání se. Dojedli jsme a oni se rozhodli řešit nějakej svůj projekt. Neúčastním se v něm, tak jsem jen poslouchala.

Řešila jsem to potom s kamarádkou právě z té party a když jsme se dostaly k momentu, kdy ona přišla s nějakým nápadem a reakce byly "to je zbytečný, to je jedno, proč to řešíš, kurva(?!)", měla slzy na krajíčku. Tohle je to přátelství? Tak to pěkně děkuju, asi se k vám nepřidám.A zamrzelo mě, jak málo respektu mají
jeden k druhýmu.

a odsuzují a spoléhají na předsudky
Další věc. Mám jednoho kámoše, o kterém bych si nikdy nemyslela, že s ním vůbec najdu společnou řeč. Je hodně společenský a píše i lidem ze školy, které moc nezná, jen aby je někam pozval. Ze začátku mi to přišlo otravný, časem jsem se nechala ukecat. Zjistila jsem, že je svým způsobem fajn. Ale samozřejmě, že právě u těch lidí z mý třídy má úplně opačnou reputaci. Jo, můžeš mít na něj svůj názor.
Ale jak chcete mít názor na někoho, koho absolutně neznáte?
Bohužel kdosi zplodil poznámku na jeho jméno a už to jelo. Trapný přezdívky, trapný otázky, protože ví, že se s ním bavím. A je mi jedno, co si o tom myslí. Ale zamrzí mě, když se podívám na D., což je taky jeho kámoš, a on se směje s ostatními místo aby třeba řekl, ať drží klapačku. Přestavte si vaše kamarády, jak se vám smějí spolu s lidmi, co o vás tak jednou v životě slyšeli /asi něco blbýho/ a mlčky podporují jejich tupý vtípky na váš účet, a pak se vrátí za vámi, jako by nic. Tak tohle u mě taky nefunguje.

No a poslední věc na odlehčení. Byla jsem na rande.
YAAAY.
No, ani tak ne. To, že je to rande jsem zjsitila v momentě, kdy jsme se měli rozloučit. Kluk, kterýho jsem potkala před měsícem při sjíždění vody. Kromě toho jsem ho viděla dvakrát v životě. Kde mám ze sebe kruci dolovat nějaký city? Nemůžu s ním teď klidně randit a nitru cítit, že je mi to celý, on i to, o čem se bavíme, vlastně celkem jedno. Jo, to zní blbě. Můžete to teď přestat číst a jít si pustit na spravení nálady romantickou komedii. Jde asi o to, že tak trochu čekám, že ten kluk bude mít něco navíc, náboj, charisma, jiskry v očích a co já vím. Jestli jsem takovýho už poznala? jo. Jestli jsem ho nechala jít? Jo. Ale to bylo už dávno a je čas na nový lidi. Jenže přesně z tohohle důvodu se nechci vázat po jednom dvou fajn rande (neumím to skloňovat :D, T. by jistě řekla randích). Protože fajn rande znám. A fajn pokeců jsem zažila nepřeberně. takže ano, chci něco navíc. Protože jinak bych asi mohla začít chodit se svými klučíčími kamarády (a že jich mám mnohem víc než holčičích kámošek, líp si rozumíme).
Objevila jsem tuhle skvělou kapelu a tenhle skvělý song. Klidně mi nevěřte, ale akustická verze je ještě bombovější. Zkuste :)

Uvažujete někdy jako já, proč se lidi chovají tak jak se chovají, nebo to neřešíte?
Byli byste v partě, kde se občas necítíte dobře a respektovaně jen proto, abyste mezi ně patřili?
Zastanete se svých kamarádů/přítelů/kohokoli, když se do nich ostatní pustí?
Pokračujete v randění s člověkem, který vás nezaujal víc než jako kamarád?
Je lepší být singl a trochu vybírává nebo zadaná a muset ustupovat?

Myslím, že je občas fajn se zamyslet. Nad sebou taky, samozřejmě.
Snad jste mi tu neusnuli. Jestli ještě přidáte komentář nebo nějakou připomínku, budu jen ráda.
Je toho tolik, co bych chtěla ještě napsat. Ale to by ten článek měl kilometr.
Tak příště,
Em.

tak ahoj za 6 dní (a nějakej TAG)

17. srpna 2014 v 12:22 | Em
Nechtělo se mi to tu před odjezdem nechat bez jediného nového článku.
Dnešek je zatím celkem na nic.
Asi od půl šesté ráno jsem vzhůru a nechtělo se mi už usnout, tak jsem poslouchala ve sluchátkách hudbu a četla komixy.
Měla jsem se s někým sejít. Ale bohužel to nestíhá. Jako asi to týden přežiju, ale neustálý odkládání mě moc nebere.
Šla jsem ven se psem /pomáhám s ním babičce/ a neudržela jsem ho, když se chtěl prát s dalšími dvěma psy, takže jsem ještě vyfasovala sprďáka od majitelů těch psů a jelikož jsem tou dobou měla nervy víte-kde, tak jsem je místo omluvy a vysvětlení seřvala taky. pohodové ráno :D
Ale dnešek má i svou světlou stránku.
A to zítřek.
Odjíždím na vodu s partou, ze které znám pořádně jen jednoho kluka, ale ostatní jsem viděla, a vypadají fajn.
Snad aspoň něco může být tím nekomplikovaným způsobem fajn.
Prosím.
(Díky :D)

svět a kazisvěti.

29. července 2014 v 20:27 | Em
poslední dobou nějak moc deníčkuju a nějak málo píšu o tom ostatním. mohla bych vám sem hodit recenzi, ale myslím, že stojí za málo.
Zítra odlétáme na k moři. Těším se, že v Praze nechám všechny
zbytečný naděje,
stresující situace,
nepříjemný povinnosti i to dusný horko a vezmu si s sebou /kromě velkého kufru nacpaného oblečením a knihami, samozřejmě/ jen španělskou konverzaci a vlastní divnejma myšlenkama přeplněnou hlavu, která se vrátí bezstarostnější, než kdy dřív.

Protože už mě fakt nebaví, když si se mnou někdo hraje.




Je to natolik únavný, že o tom nedokážu víc psát.

Byla jsem v Karlových Varech, a bylo to skvělé, ale bohužel nic nepřebije ten blbej pocit, když tam s vámi jede naštvaná kamarádka, která tvrdí, že za její špatnou náladu nějak můžete vy. Já tohle nezvládám. Pozvala jsem ji na cyklistickej výlet s jedním kámošem a ona mi další den vyčte, že ji urazilo, jak povýšeně jsem se chovala. Zná mě tři roky a ne několik týdnů, mohla by doháje vědět, kdy si dělám srandu a kdy něco myslím vážně (a to nepoužívám tý ironie až tolik).
Proč, proč, proč občas i ona nedokáže zpytovat vlastní svědomí a kromě mých chyb koukat i na svoje a místo rozkazovačnýho "uvědom si" napsat něco, já nevím, míň válečnýho? Proč ona mě může urazit, kdykoli se jí zachce a sama si hraje na panenku v porcelánu?
Tak, to bylo dost. Chtěla jsem omezit negativitu, takže to stopnu tady, než se mi to zas všechno dostane do hlavy. To fakt teď nechci.

Čauky mňauky, uvidíme se, až budu opálená a vysmátá a bezstarostná, se sešitem plným čísel na charismatické Španěly.
:D
tak snad aspoň něco z toho bude,
Em.

spokojenost je stabilnější než štěstí

3. července 2014 v 11:40 | Em
Jak duchaplný název!

Ano, uhodli jste, Em se (zase) po dvou a něco měsících vrací na scénu aby se podělila se svými myšlenkovými pochody. Budu psát častěji, doufám slibuju.
Upřímně, tohle jsem nečekala. To, že se v létě pustím do článku, který neaspiruje na to být skrz naskrz negativní nebo alespoň mírně melancholický. Taková já v létě totiž (obvykle a bohužel nejčastěji) jsem - nudná, vyhořelá (ne jen spálená od slunce, ale tak nějak na nic uvnitř) a zoufalá. Dobře, věnovala jsem tomu negativnímu celou jednu větu, a teď se přesuneme k tomu hezčímu :)

pozor, nádech...

hodlám udělat všechno potřebné pro to, aby letošní prázdniny takové nebyly. Jojo.

Vlastně - proč být nešťastná, když můžu být spokojená?
Chce to jen pár změn. Měla jsem hodně času, tak jsem si našla práci(brigádu). Baví mě a ještě si vydělám na kino, kafíčko, knihy, oblečení a podobné závislosti.
A překvapivě, jak jsem se přestala celé dny nudit a zabývat se (přeháním) vlastní zbytečností, začala jsem si víc užívat volných hodin strávených s fajn lidmi, než kdybych na ně musela celý den čekat, až skončí, co měli na práci a pak se ozvou. Přestala jsem zbytečně řešit věci, které jsem řešila, protože jsem zkrátka měla příliš času- závidění ostatním lidem

a čekání, až si na mě jeden nejmenovaný znovu udělá čas

Výsledek? Můj život vůbec není špatný, jen musím občas zvednout zadek a trochu ho "popostrčit".
Vím, že jsem vás i takhle dost zahltila, ale neodpustím si tip na krásný, romantický film, při kterém se navíc budete trhat smíchy. Je jako vystřižený ze života, žádná dokonalost, žádná jednoduchost, a to já mám ráda.
Poster k filmu Yeopgijeogin geunyeoYeopgijeogin geunyeo (název filmu :D)
DEJTE TOMU ŠANCI, prosím.

A samozřejmě se mějte úžasně (nebo aspoň fajn).
Em

Neobvyklé věci

18. dubna 2014 v 21:43 | Em
To jsem zas dlouho nic nenapsala.
Nemyslete si, že bych nechtěla. Já jsem nemohla!
Už dobrej jeden měsíc se snažím načíst svůj blog a povedlo se mi to až dneska. Ale jelikož jsem na psaní /ok, vypisování se/ tak trochu závislák, založila jsem si mezitím další blog. A ci mám teď dělat, to nevím. Nedokážu psát střídavě svoje
myšlenky na dva různý blogy, a navíc by ty články byly úplně stejný.. Tenhle mám už nějakou dobu, ale zas mě láká to nový prostředí, no.. uvidíme :)

Teď bych zas chtěla napsat pár věcí, ale moc nevím, kde začít.
Tak začnem pátkem. V pátek jsem měla závěrečný ples tanečních. Od tý doby, co jsem tam začala chodit, se pár věcí změnilo. Dřív, když jsem ještě chodila normálně do společenských tanců, jsem si neuměla ani představit, že bych do těch tanečních šla. Bylo to pro mě něco neprozkoumaného.

A na první hodinu jsem přišla pozdě. Jestli to o mně ještě někdo neví, ano, jem chronický opozdilec. A teď mi dochází, že si vlastně nejsem jistá, jestli ta věta znamená to, co jsem chtěla říct :D Přišla jsem, a třeštila oči na všechny ty krásně upravené holky v šatech s ledovým klidem ve tváři, na kluky ve společenském obleku, všichni se tak trochu tvářili, jako by právě tohle byla pro ně ta nejběžnější záležitost. Stála jsem ve dveřích, čekala, až si mě všimli a šoupli na parket. Vůbec to nebylo špatné, jen trochu nezvyk. A od té doby jsem na parketě byla skoro každý nedělní večer.
Ne, že bych tam vyloženě našla kluka snů a přátele na celý život, ale pár fajn lidí se mihlo. Jsem za to moc ráda.

A v pátek, na závěrečný ples, jsem šla spíš naladěná, že po pár hodinách odejdu, moc se mi tancovat nechtělo. Dorazila jsem (achjo, já vím) asi o 20 minut později, ne že by to někdo kontroloval, ale když se člověk nazařadí na začátku a partnera nemá, tak si pak prostě těch tři čtvrtě hodiny nezatancuje.
____________________________________________________________________________________________
Ahoj, blogový světe. Možná se někomu zdá divné, že píšu úvod dvakrát do jednoho článku, ale já už nevím, jak jsem ten o tanečních chtěla dopsat. Zkrátka a dobře, ples byl skvělý. Nebylo to ale takový to typický euforický, vlastně právě naopak, bylo skvělé zjistit, že i v mojí třídě se najdou skvělí lidi, co umí vyslechnout, podržet, zvednout náladu. Začínám na některé lidi měnit názor a budu se snažit pro ně udělat to samé. V té nejhorší situaci se pozná, komu na tobě opravdu záleží. Jsou někteří kamarádi, kteří jsou tu, když je zábava, něco se děje a tehdy to vypadá, že to nikdy neskončí. A pak se něco nepěknýho stane a ten kruh kamarádů se rázem zúží - zůstanou jen ti, kteří tě poznali i z té (nej)horší stránky a přesto na tebe nezanevřou. Takových lidí si moc cením, je jich málo. Hlavně poslední dobou to pociťuju... Opravdu vám radím, važte si jich, protože si někdy ani neumíme představit, kolik si kvůli našim náladičkám a depkám musí vytrpět.
Díky, Táňo.
Díky, babi a ostatní z rodiny.
Díky, Kristino.
Díky, druhá Kristino.
Díky, Davide.
Díky, Tadeáši.
Díky, šesťáku, se kterým občas pokecám ve škole.
Díky, ti, na které jsem si zrovna nevzpomněla, a co mě podrželi.

jak začít...

5. února 2014 v 12:30 | Em
Včera jsem tak přemítala (poslední dobou přemýšlím fakt zatraceně moc) o strašných věcech, který jsem provedla. Doporučuji, aby si všichni knižní blogeři a vůbec milovníci knih zavřeli oči, protože se mi povedlo vylít čaj do 1984. Já vím. Hrůza. Ale tím to nekončí.
Nějak jsem přislíbila mamce, že s ní a jejím přítelem půjdu na večeři a na poslední chvíli odmítla.
Kašlu na věci, co mě nejvíc baví, toť zpěv, tanec a různý cizí jazyky.
Nechala jsem kámošku sedět v kavárně v dolním patře, a sama šla nahoru, páč jsme se nemohly dohodnout, kam se půjde.
I přesto, že vím, jak strašně unavená jsem, chodím spát fest pozdě. Poslední dobou.
Pokazila jsem všechny možné písemky, co to šlo a nevím (teď už jo teda), že premiér je to samý, co předseda vlády.
A last but not least trápím se tím, že pořád dokolečka myslím na věci, který nezměním.
Nesypte na mě svoje problémy, musím se taky starat o sebe ;)
každej z nás je středem vesmíru, takže klid.
Em

Neber mi sen.

22. ledna 2014 v 21:25 | Em
Ozývám se, abych napsala o něčem, co mě trápí.

Je to konec. Konec všeho a čehokoliv. Když něco končí ještě než to začalo. Lidé, kteří ti nedají šanci a vidí jen vlastní dokonalost a cizí chyby. Smrt, rozchod, uhašená vzplanutí a naděje zadupané do země. Omlouvám se, že jsem depresivní. Ale občas to přijde i na mě.

Byly to 4 roky. Asi. Někdy v sedmý třídě jsem začala toužit po klavíru. Ale moje první učitelka bylo velké zklamání. Nějakou dobu jsem to už chtěla vzdát, protože se zdálo, že jediné, co se nabízí, je učit se u fanatické ženské, která by, svými slovy, "nejraději upálila všechny homosexuály" a "zmlátila by svou dceru do krve kdyby na ní vyplázla jazyk". A pak přišel záblesk naděje - ZUŠ nedaleko odsud. Byla jsem moc ráda, že mám takovou šanci a hraní mě začalo konečně bavit.
Bohužel ne dost.
Teď, po těch asi 4 letech musím skončit, nemůžu si dodělat ani to pitomý příští pololetí. Ano, já vím, že jsem tomu teď zrovna moc nedala a třeba v prosinci jsem se tam moc neobjevila. Ale... přirovnala bych to asi k tomu jako když chodíte na šestiletý gympl a v páťáku si jednoho dne nakrásno řeknete "Já se na to vykašlu, skončím školu a půjdu do supermarketu."
Zkrátka, neflákala jsem to snad celou tu dobu a myslím, že si zasloužím tu školu aspoň dodělat. Už mám dost těch řečí, že jsem měla začít hrát, když mi bylo šest. Co mám dělat, když jsem nezačala? Sorry, ne každý hned odmala ví, co ho baví s co chce dělat. Někdo to hold zjistí později.
Co na to říct. Mrzí mě to a připadám si trochu ochuzená, ne-li zrazená. To je asi moc silný slovo. Zkrátka je konec a nikdo se mě neptá, jen učitelka má slzy v očích a já přemýšlím, jak dlouho po tomhle mi vydrží klavírní apatie a jestli si vzpomenu aspoň na E dur, až mě přejde.
Story číslo dvě. Když sebe i své okolí už pár týdnů krmím nadějí, že ty dlouhé pohledy od neznámého kluka něco znamenají. No.. ehm.. spletla jsem se. Netušila jsem, že může člověk být až tak zamyšlený a že u toho kouká na random girls z čehož jedna naivní usoudí, že jí posílá hidden messages.
A to je možná důvod proč je někdy lepší mít imaginární nepravou naději než vědět, že občas se doopravdy fakt není na co těšit.
Přeju vám všem víc krásných začátků než smutných konců a zbytečných loučeních
hoping for better days,
Em
(:

totally illy

14. ledna 2014 v 20:30 | Em
Ano, to "illy" není moc anglický, ale jinak by to takhle krásně neladilo, že. Podstata je, že jsem nemocná.
Nevím, proč tohle dělám protože mám celý den (vlastně už od víkendu) pocit, že se mi v tý hlavě zkrátka nic neděje. Žádná aktivní mozková buňka, do úkolu z fyziky zírám jak kdybych v životě neslyšela slova síla, práce nebo výkon. Nechce se mi přemýšlet vůbec o ničem, ani o knize kterou čtu (mám jich teď trošku víc rozečtených). Jsem permanentně unavená a spala bych každý den do oběda (a pak vstát a dát si snídani). Dnešek jsem prostě tak nějak zabila a i když se o moc líp necítím, ani nemám nějak zvlášť chuť si to zítra zopáknout a zůstat doma. Radši přežiju nějaký sprdy ve škole, prosedím s myšlenkami jinde těch 7 hodin, budu doufat, že po mě nikdo nebude nic moc chtít a pak snad půjdu na zpěv. Je to fakt jedna z mála věcí, co mě drží nad vodou a nesmírně baví a tak mě dost štve, že i když jsem minulou středu šla do školy, tak sjem ho kvůli nemoci vynechala.. Naprd to je!
A taky bych si chtěla dát zas někde kafe. Protože k čemu by mi jinak ten den plný sebepřekonávání byl? :)
přesně táák.

Tak nebuďte nemocní a čau
Em

koexistence dospělých a dětí

5. ledna 2014 v 20:30 | Em
Taky rádi prokrastinujete? Já si to příště dobře rozmyslím. Je taková krásná neděle (která už sama napovídá, že by se měla prožít v klidu a nic moc nedělat) a já popisuju už asi pátý papír úvahami na téma "Rozumí dospělí dětem?"... co já vím.
Kdybych se aspoň mohla vyhranit a pak si jen komentovat svůj názor, ale ne. Jak mám zastupovat stejně oba názory? Nejdřív jsem 3x psala ne, protože.. a pak zase ano, protože.. Teď jsem se konečně dostala k bodu, kdy můžu (díky moc!) napsat, co si o tom všem vlastně myslím, jelikož jsem až doteď byla schovaná za všemi těmi argumenty. No a já si myslím, že... Nevím.
Asi mi už bouchne hlava a to to píšu ve francouzštině :D
ach, miluju svojí školu (a samozřejmě se hrozně moc těším, až tam po těch nekonečných prázdnin bez jediného fransouzkého slovíčka zavítám... oui, oui)
to jsem někde vyhrabala (znáte Wordporn?), jak trefné!

Jdu dopsat ten světaznalej sloh, i když si vůbec nejsem jistá, jestli v tuhle chvíli něčemu rozumím.
Upřímné politování těm, co jdou zítra zas do školy/práce/kamkoliv.
Em.
PS: co myslíte, rozumí nebo ne?

žádné ohlížení se, ale koukání vpřed

31. prosince 2013 v 20:24 | Em
Zbývá 5 hodin a kousek. /není tam chyba, začala jsem to psát v 7 :D/ A pak se přehoupne letopočet - a ejhle, jsme v roce 2014! Těším se na něj, je to takové sympatické číslo. Ale ne jen proto, samozřejmě. Takže než budu pokračovat dál, přeju vám všem šťastný Nový rok (jako Silvestr) a krásný nový rok jako celý rok! Protože mi přijde málo platné přát někomu krásný jenom jeden den :)

How to pick up a fight

16. listopadu 2013 v 18:06 | Em
Ahoj ahoj

určitě všichni umíráte zvědavostí, jak dopadla ta operace a jestli pořád vypadám jako brambora (no, krapet víc mi napuchl obličej). O tom se tedy dozvíte v dalším článku, protože mě vývoj událostí pátečního večera donutil k menšímu zamyšlení.


Tohle rozhodně není žádnej návod, i když to tak zní :D
Ono k takovým věcem ani žádnej návod nepotřebujete. Je to jednodušší, než si myslíte. Myslete na nesprávné slovo nebo argument, řekněte to nesprávnýmu člověku ve chvíli, kdy "nemá náladu" a olej je v ohni.

It all moves on

19. srpna 2013 v 14:10 | g.
Za chvíli už to zas půjde do starých kolejí. Sednem si do lavic, budem francouzsky žvanit o nějakých nedůležitých věcech, opravovat slohovky, jak jsme se měli o prázdninách, abychom dostali "za pět nebo za jedna" a kritizovat neschopnou školní jídelnu. Jako by žádný léto nebylo, tak trochu. Nevím, co si mám o tom myslet.

(ale přece jenom, když jednou uvidíte něco takového, nezapomenete, ani kdybyste chtěli. Norsko '13)))

Normálně píšu a píšu, pořád mám něco na srdci, a teď mi to přijde celkem absurdní. A vlastně se doteď nemůžu rozhodnout, jestli si to prostě vše nechat pro sebe v bezpečí kostkovanýho papíru a poznámek v mobilu, nebo jestli s tím vyjít na světlo a prostě psát, i když to nikomu nedává smysl. Jestli anonymně, nebo "tady jsem, takhle se jmenuju a tohle píšu, ať to klidně všichni ví!". Jestli Norsko nebo Česko. Antropologie nebo astronomie /ano, už teď přemýšlím o univerzitě/. Tolik otázek, odpovědi jako by ulítly někam po větru. A vždycky, když se najde člověk, který mě motivuje udělat si v hlavě pořádek, a vlastně mi tím nevědomky pomáhá, zmizí zas ze dne na den pryč.


Tak stojím na balkoně, fotím měsíc a myslím na něj. A na všechny ostatní, tolik naivních momentů, když jsem si myslela, že jsem ho konečně našla. No nic, budu "hledat" dál. Ale nějak pasivně, podle psychologů a těchhle odborníků prý není dobrý, když z lidí vyzařuje, že si chtějí někoho najít. Tolik keců a skutek utek.

Takže tyhle konec srpna netrávím zrovna idylicky. Dočítám hromady povinný četby (ale není tak hrozná), píšu a píšu co mě napadne, připravuju se do práce a na život, který začne se školou /trochu jsem toho možná přebrala, to bude - škola, práce, koníčky, hodiny klavíru a nauky a ještě čas na kámoše (ale jejich počet se teď taky zredukoval, takže pohoda)/, uvidíme, jestli to aspoň do pololetí přežiju, ale stejně jsem nikdy nebyla zvyklá kvůli učení nějak moc zabírat :)

užijte si poslední dny,
Em.
 
 

Reklama